Někteří lidé nám zabloudí do života jen na krátký čas, ale přesto je nosíme ve vzpomínkách po celý život.
Vždy jsem toužila pracovat ve zdravotnictví, ale na to, abych vystudovala medicínu, jsem neměla dostatečné „buňky“. Po maturitě na zdravotní škole jsem proti začala pracovat jako sestra na chirurgickém oddělení.
Získala jsem tam dostatek praktických zkušeností, takže mě přeložili na Anesteziologicko-resuscitační oddělení. Panoval tam neustálý shon, o těžké úrazy nebyla nouze.
Krásně jsme si rozuměli
Během mé první služby přivezla záchranná služba dva pacienty po autonehodě. Jednalo se o dva mladé muže. Jeden měl jen lehčí zranění, ale druhý byl v bezvědomí. Na operačním sále se pak podrobil náročné operaci hlavy.
Zákrok dopadl úspěšně a pacient byl převezen na moje oddělení, stále ale v bezvědomí. Reagovala jsem na jeho přítomnost tak, jak může reagovat svobodná mladá dívka. Pacient byl totiž velmi pohledný.
Dny utíkaly a Lukáš, jak se můj pacient jmenoval, přišel k vědomí a rychle se uzdravoval.
Kdykoliv jsem měla službu, zašla jsem za ním pak na chirurgické oddělení, kam ho přeložili po zlepšení stavu. Zjistili jsme, že si dobře rozumíme, našli jsme spoustu společných témat k povídání. Vzájemně nás těšila přítomnost toho druhého.
Dozvěděla jsem se, že před autonehodou Lukáš pracoval jako montér i různě v zahraničí. Neměl momentálně žádnou známost a bylo znát, že se mu líbím. Flirtoval se mnou.
Jeho zdravotní stav se jakoby zázrakem zlepšoval a já jsem si myslela, že projevem náklonnosti ke mně si jen krátí dlouhý čas v nemocnici.
Našla jsem své štěstí
Přišel den, kdy Lukáš mohl opustit nemocnici a odejít do domácího léčení. Vyměnili jsme si adresy pro případ, kdybychom chtěli, aby se naše cesty někdy v budoucnu zkřížily. Nestalo se tak, byl pak stále na cestách, občas poslal pohlednici.
Já jsem si našla přítele, zasnoubila jsem se a jednoho dne jsem Lukášovi poslala své svatební oznámení. Čas utíkal, věnovala jsem se hodně rodině, měla dvě děti a po dlouhé mateřské dovolené jsem se vrátila do práce. Během těch let ten vzájemný kontakt s Lukášem nějak odezněl.
Když jsem si to uvědomila, vlastně mi to ani nechybělo, byla jsem v životě šťastná. Moje vzpomínky na začátky v pracovním procesu, byly už opravdu jen historií. Děti vyrostly, stala jsem se babičkou.
Zdravotnictví jsem zůstala věrná celý život, nakonec jsem se ale dostala i na „druhou stranu“, když si moje problémy vyžádaly operaci.
Dojetím jsme se oba rozplakali
Velká náhoda tomu chtěla, že moje spolupacientka na pokoji měla manžela montéra. Vyprávěla o jeho zahraničních cestách a já jsem si vzpomněla na Lukáše. K mému překvapení se ukázalo, že ho paní zná jako kolegu svého muže.
Nechala jsem tedy po ní vyřídit vzkaz, jestli by se Lukáš někdy nechtěl přijít podívat na sestřičku, která ho kdysi ošetřovala. Paní odcházela z nemocnice mnohem dříve než já a slíbila, že vzkaz vyřídí.
Dva dny nato se otevřely dveře pokoje a já spatřila nejprve velkou kytici růží – a potom elegantního postaršího muže, v němž jsem okamžitě poznala Lukáše. To setkání nás oba dojalo a rozplakalo. Vyprávěli jsme si o svých životech. Byla jsem ráda, že i Lukáš našel své rodinné štěstí.
Občas si představuji, co by se asi stalo, kdybychom se tenkrát před lety sblížili. Jsem si docela jistá, že bychom spolu vydrželi. Není ale čeho litovat, já i můj někdejší pacient jsme v životě našli to, co jsme hledali.
Od jeho návštěvy v nemocnici už jsme se neviděli, ale díky internetu si o sobě občas dáme vědět.
Jiřina Č. (57), Praha
