Na hřbitově jsem jasně viděla, jak zuřivý boj mezi dvěma lidmi probíhá ještě po smrti.

Jak se říká, přátele si člověk vybrat může, příbuzné nikoliv. O tom, že vztahy v širší rodině nemusí být vždy pohodové, jsem se přesvědčila už v dětství. Strýc Mirek z otcovy strany a strýc Zdeněk ze strany mé maminky se skutečně neměli rádi.

V té době jsem ještě nechápala, jak mohou být na sebe lidé tak zlí. V dospělosti jsem se dozvěděla, že ta nenávist se táhne už od doby, kdy se na svatbě mých rodičů Mirek se Zdeňkem v opilosti těžce pohádali a dokonce poprali.

Postupem času se to neuklidnilo, naopak se vše hodně ošklivě vystupňovalo. Kdyby mi v té době někdo řekl, že hádku mých dvou strýců odnesl jeden z nich svým životem, asi bych se příliš nedivila.

Záhadná smrt na výročí

Na strýce Mirka čekala jiná smrt, předčasná a zbytečná. Nejspíš v zamyšlení vstoupil do vozovky na červenou a srazil ho motocyklista. Strýc Mirek utrpěl vážná vnitřní zranění, kterým po týdnu v nemocnici podlehl. Ještě mu nebylo ani padesát let. Byl rozvedený a neměl děti.

Na pohřbu se sešla skoro celá rodina. Chyběl jen strýc Zdeněk, což nikoho nepřekvapilo. U hrobu strýce Mirka se pak odehrávaly různé nepěkné věci. Stal se zkrátka obětí vandalismu. Někdo ničil květiny i svíčky, které tam ostatní občas dávali.

Tím hlavním podezřelým byl samozřejmě strýc Zdeněk, ale nikdy se ho nepodařilo při něčem přichytit. Nahlas ho nikdo neobvinil, kvůli klidu v rodině. Pak se stala další záhada. Přesně tři roky po smrti strýce Mirka našel hrobník na hřbitově právě strýce Zdeňka. Ležel u hrobu svého nenáviděného nepřítele s rozbitou hlavou.

Nikdy jsme se nedozvěděli, co tam v den výročí Mirkovy smrti dělal. Ať to bylo cokoliv, nejspíš uklouzl a padl spánkem na hranu mramorové desky. Také Zdeněk prožil týden v nemocnici v kómatu, než zemřel – stejně jako kdysi Mirek!

Podezřívali i mě!

Předkové z matčiny strany měli rodinnou hrobku nedaleko té naší, kde byl pohřben Mirek. Poté, co byl do oné druhé hrobky uložen strýc Zdeněk, začalo k případům poškozování hrobů a jejich výzdoby docházet pravidelně – a to u obou strýců. Tohle už se nedalo svést na jednoho z nich.

Nemohlo se ani jednat o nějaké obecné vandalství, protože u ostatních hrobů se nic takového nedělo. Napadlo mě, že strýcové Mirek a Zdeněk spolu nejspíš „válčí“ i po smrti.

Sice se mi kvůli té myšlence všichni vysmáli, ale já jsem o tom byla přesvědčena čím dál více. Sama jsem pak dokonce upadla v podezření, že ten nepořádek kolem hrobů dělám já, abych dodala svým slovům váhu. Takovému obvinění jsem se pochopitelně bránila.

Na vlastní oči

Čtvrt roku poté, co byl na hřbitově k poslednímu odpočinku uložen i strýc Zdeněk, šla jsem tam zalít květiny. Byl příjemný jarní den. Nikdy by mě nenapadlo, v jaké drama se moje návštěva hřbitova změní. Přistoupila jsem ke hrobce, kde byl pohřben strýc Mirek.

Najednou jsem jasně viděla, jak se převrhla a rozbila skleněná váza s květinami. Svíčka, která byla vedle v napůl uzavřené nádobě, náhle zhasla, aniž by k tomu existoval nějaký reálný důvod – panovalo totiž bezvětří. Stála jsem v šoku a nedokázala jsem se pohnout z místa.

Na chvíli se mi dokonce zdálo, jako bych odněkud zaslechla Mirkův rozzlobený hlas. Jakmile jsem se vzpamatovala a přešla ke druhé hrobce, v níž byl pochován Zdeněk, situace se opakovala.

Veškerá výzdoba, co byla na kamenné desce, se náhle bez jakéhokoliv lidského zásahu, sama rozházela po okolí.

A tentokrát se mi zdálo, že slyším Zdeňkovo zlostné šeptání. Nikdy více se to pak už neopakovalo a ustalo i to vandalství. Možná mi tenkrát chtěli oba strýcové jen dát najevo, že jejich nepřátelství skutečně pokračuje i po smrti…

Naďa L., (60), Znojmo