Manžela jsem milovala, on mě ale bral pouze jako povyražení a nikdy náš vztah nemyslel vážně. Manželství skončilo rychle rozvodem. Nikdy jsem ale nelitovala, že s ním mám potomky.

Potkali jsme se na zábavě. I když přišel ve vojenském, mohla jsem na něm oči nechat. Tak pěkného chlapa jsem v životě neviděla. Jako by vystoupil z amerického filmu. Zamilovala jsem se okamžitě a bláznivě. On mou lásku neopětoval.

Nebyla jsem žádná krasavice a navíc jsem byla obdařená nějakým tím kilem navíc, a to mi na přitažlivosti nepřidalo. Pomohla jsem mu překonat smutný čas povinné vojenské služby, a vůbec jsem nelitovala, že jsem s tímto mužem otěhotněla.

Mí rodiče z toho nebyli nadšení. A on také ne. Ale já si chtěla dítě nechat. Protože můj princ pocházel z malé vesnice na jižním Slovensku, bylo pro jeho příbuzné nemyslitelné, že by se k dítěti nepostavil čestně a mě si nevzal.

Už tehdy jsem z toho nebyla nadšená. Intuice mi říkala, že se mi svatba vymstí. A to se ukázalo velmi brzy. Mezi blahopřáními, které se veřejně na naší svatbě četly, se objevilo i jedno nepříjemné. S ironií a sarkasmem mu k svatbě gratulovala nějaká přítelkyně…

Snažila jsem se marně

Žít v té rodině bylo peklo. Nejenže jsem měla na starosti své malé dítě, nádhernou holčičku Žanetku, ale stala jsem se jejich levnou pracovní sílou na velkém hospodářství. V podstatě služkou nebo možná až otrokyní. Stala jsem se holkou pro všechno.

Od rána do večera jsem si neodpočinula, musela jsem se postarat o všechno zvířectvo a ještě o starou zlou babičku. Večery jsem padla do postele vyčerpaná. Když se nám narodil brzy nato synek Honzík, všechno se ještě více zdramatizovalo. Stala jsem se soumarem.

Když jsem utíkala s dětmi k rodičům do Čech s holým pozadím, byl to už můj boj o přežití. Měla jsem podlomené zdraví a byla psychicky na dně. Skutečnost, že mi můj manžel navíc ještě zahýbal, mi nepřidalo. Když jsem se to dozvěděla, věděla jsem, že v té rodině nebudu už ani minutu.

Dřela jsem jako otrok

Děti jsem vychovávala dlouho sama. Nikdy jsem nelitovala, že jsem si je pořídila. Vyrůstaly do krásy, byly chytré, šikovné a dělaly mi velkou radost. Stálo za to pořídit si je s tímto člověkem i za tu cenu, že jako otec a manžel byl k ničemu.

Po několika těžkých letech se objevil v mém životě muž, který mi mou úlohu usnadnil. Nebyl to žádný krasavec, ale byl to hodný, slušný a spolehlivý člověk, o kterého jsem se mohla opřít. A co víc? Miloval mě!

K mým dětem zaujal postavení nevlastního otce, který byl svědomitý, laskavý a přátelský. Za to jsem si ho cenila nejvíc. Být ale v klidu zřejmě nebylo mým osudem.

Jen co se moje situace zlepšila a já si řekla, že jsem v životě šťastná a spokojená, stala se strašlivá věc. Mého synka, v necelých devíti letech, porazilo na kole auto. V nemocnici bojoval o život a jeho šance na přežití byly minimální.

Bojovala jsem o syna

Každý den jsem hodiny proseděla u jeho postele a prosila boha, aby učinil zázrak. A ten se tehdy stal. Můj chlapec přežil. Mě ale čekal velký a úporný boj. Učit Honzíka znovu chodil, mluvit, cvičit s ním.

Následky na jeho mozku zůstaly doživotní, podařilo se mi ho ale vytáhnout na vrchol toho, co jsem pro něho mohla jako matka udělat. Dnes je můj syn soběstačný, umí se o sebe postarat a ve vzdělání i přes následky úrazu dokončil střední školu s maturitou.

Říkala jsem si, že jsem dobrá. A jak šel čas, začala jsem opět usínat na vavřínech. Teď už vím, že v takových chvílích přijde v mém životě další strašlivá rána osudu. Moje překrásná dcera, která měla vizáž modelky, se rozešla se svým prvním přítelem.

Ačkoliv byla krásná a rozhodně nebyla tlustá, často si z ní její přítel „utahoval“, že by neuškodilo, kdyby trochu zhubla. A pak jí opustil. Pro mou dceru to byl strašný citový šok. Tak, jak se ostatně u prvních lásek stává.

A bylo to tu znovu!

Přestala jíst, začala drasticky hubnout, její strašlivá dieta došla až tak daleko, že se dostala při své výšce 178 cm na váhu 36 kilogramů. Jak později přiznala, už nedokázala vůbec pozřít jakoukoliv potravu. Už nedokázala ani pít.

Stačilo jí otevřít lednici a podívat se na jídlo v ní. A tím pohledem byla nasycena. Cítila se přejedená. Zkolabovala. Skončila v nemocnici na kapačkách a dostala se do ohrožení života. A tak jsem v tom byla znovu.

Denně hodiny v nemocnici, Svou dceru jsem musela krmit po lžičkách vývaru denně. Její žaludek nechtěl potravu přijímat. Bojovala jsem o její život a zdraví. A opět jsem byla vítězkou. Dnes je dcera šťastně vdaná a narodila se jí krásná dcera Adélka.

Je to moje zlatíčko, které se stalo radostí podzimu mého života. Radost mi ale kazí strach, kterého se už zřejmě nikdy v životě nezbavím. Jako brouk v hlavě se mi usadila myšlenka, že na mě vyskočí problém s dítětem do třetice.

A že tak, jako jsem zachraňovakla život svým dvěma dětem, budu jednou bojovat o život své vnučky.

Anna (51), Olomouc.