To, co se stalo v naší rodině, asi nikdo nechápe. Alespoň je to znát z reakcí mého okolí a přátel. Přitom si nemyslím, že bych udělala něco tak zvráceného, jak se o tom mezi lidmi šušká.

Moje úžasná dcera Dominika si Martina našla už na střední škole. Nějaký čas spolu chodili a brzy po maturitě byla svatba. Už tehdy mi zeť přirostl k srdci. Byl milý a hodný, slušně vychovaný mladík. Jen trochu nešikovný a nepraktický.

Když se jim narodila Baruška, stal se z něj skvělý otec. Bydleli nedaleko ode nás, a tak jsme jim s Baruškou často pomáhali. Bohužel manžel si toho moc neužil, protože po těžkém infarktu před šesti lety zemřel.

Neštěstí nechodí samo

Brzy po jeho pohřbu začala Dominika postonávat. Byla hrozně unavená, bolela ji hlava, špatně se jí dýchalo. Všichni si mysleli, že je to psychika. Bohužel šlo o rakovinu. Tím začal náš společný nerovný boj.

Byla jsem u nich doma prakticky pořád. Starala jsem se o malou vnučku, pomáhala Martinovi s domácností, byla u Dominiky, když jí bylo špatně po chemoterapii. Chvíli svitla naděje, pak se Dominiky stav zase zhoršil. Stále dokola, tři roky. Pak už to ale bylo jen a jen horší a všem bylo jasné, kam to směřuje.

Dala jsem jí své slovo

Dcera byla ale nesmírně statečná a také věcná. Věděla, že jí ubývá sil a proto si mě jednou odpoledne zavolala. Seděla jsem v nemocnici a koukala na to vyhublé, tělíčko mé milované dcery.

Na její propadlé tváře a zoufalé oči. Chtěla, abych jí slíbila, že Martina nikdy neopustím, že nechám malou Marušku v jeho péči a že se o ni budeme starat společně. „Jste oba sami.

Takhle budete rodina, kterou Baruška moc potřebuje.“ Dcera na mně dělala prosebné oči, tak jak to uměla už od dětství. „Slib mi to mami, prosím.“ Samozřejmě jsem jí to slíbila Přišlo mi logické, že se o vnučku i zeťáka postarám.

Byt jsme prodali

Když Dominika odešla, nechtěl Martin zůstat v jejich bytě, kde na něj všechno padalo. Prodal ho proto a nastěhovali se s vnučkou ke mně. Já měla byt dostatečně velký a nebyl problém ho pro nás tři pohodlně zařídit.

První měsíce byly velice těžké. Malá Baruška už chodila do školy. Ráno ji do školy vodil Martin, já ji vyzvedávala odpoledne z družiny, když jsem šla z práce. Udělala jsem s ní úkoly, šla na procházku a pak připravila večeři.

Martin chodil domů rovnou z práce. Začala jsem ho přemlouvat, ať jde občas mezi kamarády. Říkala jsem si, že by si časem mohl najít i nějakou novou partnerku. Měl na to právo a Dominika by se jistě nezlobila.

Nemáme se za co stydět

S Martinem jsme si byli opravdu velmi blízcí a doma nám vše náramně klapalo. Zhruba před rokem jsme jednou večer, když Baruška usnula, otevřeli lahev vína sedli si do obýváků. Než nám oběma došlo, co se děje, byli jsme v Martinově posteli.

Stali se z nás milenci. A vyhovuje nám to. Po dlouhé době se zase cítíme trochu šťastní. A že se kamarádi Martinovi diví, že má o 22 let starší „bábu“. A na mě, že si lidé ukazují. Je nám to fuk. Dominika by to pochopila.

Věra T. (52), Karlovarsko