S neznámými tajemnými věcmi by si člověk neměl zahrávat. Zvědavost, která nás vede k vyzkoušení něčeho zvláštního, se může vymstít!

Předloni v létě nás pozval manželův kolega na týdenní pobyt k nim na chatu. Už jsme se s Lubošem a jeho ženou párkrát setkali a tak jsem se docela těšila. Netušila jsem, jaký hrůzný zážitek mě tam čeká!

Chtěla jsem ochutnat čarovný čaj

Věděla jsem, že to nebude snadný pobyt, protože chata ležela dost daleko od nejbližší civilizace. Panoval tam ale ničím nerušený klid, který jsme si první dva dny s manželem vychutnávali. Nebyl tam ani signál mobilního telefonu!

Konečně jsme mohli hodit za hlavu všechny pracovní starosti a na nic nemyslet. Během jednoho odpoledne, kdy jsme si venku před chatou povídali, přišla řeč i na různá tajemná kouzla.

Luboš se zmínil, že se takovým věcem věnovala jeho babička, která na chatu často jezdila. Dožila se hodně vysokého věku, zemřela teprve před pár lety. V komoře jsou prý nějaké čaje, o kterých říkala, že jsou čarovné.

Nikdo tomu nikdy nevěřil a tak zůstaly nepoužité. Zmocnila se mě zvědavost a řekla jsem, že bych některý z nich ráda vyzkoušela. Ani manžel, ani Luboš se ženou mi to nijak nevymlouvali.

Po večeři jsem si tedy jednu z těch podivných bylinkových směsí vylouhovala. Nabízela jsem i ostatním, ať se napijí, ale nepřipojili se.

Dívala jsem se na sebe z výšky!

Vypila jsem čaj z bylinek, ale nic to se mnou neudělalo – alespoň ne okamžitě. Pak jsem ale přece jen pocítila únavu a šla jsem si do našeho pokoje dříve lehnout. Okamžitě jsem usnula těžkým spánkem.

Připadalo mi ale, že jsem spala jen pár minut, když jsem se znovu vzbudila. Zmocnilo se mě zděšení. S narůstajícím strachem jsem totiž viděla své tělo, ležící bezvládně na posteli. Já sama jsem se na ně dívala z výšky, od stropu.

Snažila jsem se přesvědčit sebe samotnou, že je to jen sen, který se mi zdá. Znovu upadnu do hlubokého spánku a až se proberu, bude zase všechno v pořádku. Jenže k tomu nedošlo. Místo toho jsem sledovala, jak vstoupil manžel a pátravě se na mě dívá.

Na první pohled bylo jasné, že s mým tělem není něco v pořádku. Manžel s ním třásl. Já jsem zoufale chtěla reagovat, ale byla jsem ze svého těla pryč. A vůbec jsem nevěděla, jak – a jestli vůbec někdy – se do něj vrátím zpátky!

Myslela jsem, že umírám!

Manžel vyběhl z pokoje. Šel přivolat Luboše a jeho ženu. Ti za chvíli vstoupili a společně se pokoušeli mě „oživovat“. Chtělo se mi křičet, že jsem v pořádku, ale připadala jsem si, jako bych byla nejen mimo své tělo, ale i za nějakou skleněnou stěnou.

Všechno jsem vnímala, ale od všeho jsem byla zároveň odříznutá. Slyšela jsem, jak se ti tři domlouvají, jestli vůbec dýchám a kdo poběží do vzdálené vesnice volat pohotovost. Cítila jsem se naprosto zoufale.

Ptala jsem se sama sebe, jestli to, co prožívám, je smrt. Třásla jsem se strachem z toho, že už nikdy nebudu mluvit s manželem, s dcerou a vnoučaty. Má všechno skončit jen kvůli mému hloupému pokusu s čarovným čajem?

Zoufale jsem se snažila dát manželovi a našim známým nějaké znamení. Soustředila jsem veškerou vůli na to, abych pohnula levou rukou. To se mi nakonec podařilo a viděla jsem, jak manžel s úlevou pochopil, že nejsem mrtvá.

Tu noc už manžel neusnul

Začali moje tělo oživovat. Najednou se mi obraz před očima vytrácel. Obstupovala mě studená mlha. Teď už jsem si opravdu myslela, že se oživování nepovedlo a z chaty mě poveze černé auto. Byla jsem ale už tak moc slabá, že jsem se o nic nesnažila.

Moje vědomí se ponořilo do tmy. Když jsem znovu začala vnímat, uvědomila jsem si, že jsem zpátky ve svém těle. Manžel mě objímal a tekly mu slzy. Na tváři Luboše a jeho ženy jsem viděla radostnou úlevu. Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala.

Pak jsem začala všem líčit, jak jsem je pozorovala. Věřili tomu, protože moje vyprávění bylo přesné. Tu noc manžel skoro nespal, protože mě stále pozoroval, jestli jsem v pořádku. Druhý den Luboš všechny kouzelné čaje odnesl do lesa a zakopal je tam.

Já už jsem byla v pořádku, ale věděla jsem, že se všemu čarovnému budu vyhýbat až do konce života!

Olga (49), Ostrava