S  Františkem sice nejsme dvojčata, dělí nás rok a půl, ale vždycky jsme se jako dvojčata cítili. Rozuměli jsme si mnohem víc, než je mezi sourozenci běžné. Ještě více jsme se semkli, když mi bylo deset a Frantovi dvanáct. To od mámy odešel náš otec.

Protože jsme k sobě měli skutečně blízko, v pozdějších letech, když on byl v učení a já na střední, jsme si vzájemně schvalovali a neschvalovali své známosti. Vlastně to byl takový test. Kdo prošel před bráchou, ten u mě měl šanci a naopak.

Nejinak tomu bylo i s Petrem, mým mužem. Musel si nechat od Franty leccos líbit, než mi brácha řekl: „Ale jo, s tím chodit můžeš. Je to fér kluk.

A kdyby nebyl, tak ho přetrhnu. “Já jsem s Lídou, se kterou se Franta seznámil tři roky po mé svatbě s Petrem, takové cavyky nedělala. Líbila se mi hned při prvním setkání. Normální, hodná holka, chytrá, ale žádná namyšlená vědátorka, pěkná, ale žádná barbína.

Měli jsme se skvěle

Byly to časy, kdy se nám dařilo skoro ve všem. Brácha začal podnikat, měl truhlářství a rychle si získal dobrou reputaci.

Jeho Lída si udělala výuční list na čalounici, tak pracovali spolu a měli se dobře. Můj Petr dělal pro zahraniční firmu, takže jsme na tom také nebyli špatně. Moje kariéra byla domácnost a děti, alespoň zatím.

Nijak mě to netrápilo, Honzík a Lenka pro mě byli vším. Franta s Lídou se museli snažit trochu víc, jednu chvíli to dokonce vypadalo, že žádné děti mít nebudou. Ale nakonec se jim narodili kluci, dvojčata.

V tu dobu jsme se všichni vídali, i několikrát do týdne. Pořád jsme byli spolu, všichni jsme si rozuměli, naše děti vyrůstaly společně.

Ještě jsme se těšili, že až všechny vyletí z hnízda, začneme hezky ve čtyřech jezdit po světě. Ale člověk by si neměl dělat moc velké plány daleko do budoucna.

O Frantu jsme se postarali

Když bylo Frantovi čtyřicet, začala Lída marodit. Nejdřív to vypadalo na problémy po přechozené chřipce. Jenže její stav se horšil a pak přišli lékaři s diagnózou leukemie. Bohužel to byla forma, s kterou se toho ani dnes nedá moc dělat.

Pro nás pro všechny to bylo strašné. Ale snažili jsme se, stáli jsme při Frantovi a dělali všechno pro to, aby Lída odcházela s vědomím, že je o kluky i o Frantu dobře postaráno. Na jaře měla pohřeb Lída, na podzim naše maminka.

Bylo to hrozné, ale když máte smutek s kým sdílet, když se máte o koho opřít, cítíte bolest, ale ne beznaděj.

Bratrovi bylo dvaačtyřicet, měl na starosti dva třináctileté raubíře, ale sám nebyl. Stala se z nás jedna velká, i když osudem nehezky zkoušená, rodina. S Petrem jsem byla zajedno, že Franta nemůže zůstat sám.

To ostatně nechtěla ani Lída a ještě než zemřela, mu kladla na srdce, aby si někoho našel. Snažili jsme se mu někoho najít, ale on si nakonec vybral sám.

Už to nebylo ono

Musím říct, že se mi na Tamaře od začátku něco nezdálo.

Byla o deset let mladší než bratr, taková eko a bio, ale přece jen, od časů, kdy jsme si vzájemně schvalovali své lásky, už uplynulo hodně vody. Když byla o dva roky později svatba, už jsem byla s Tamarou smířená. Zlaté časy ale byly pryč.

Děti vyrostly, nevídali jsme se tak často, naše zájmy se trochu rozešly. Přesto jsme si s bráchou pořád byli blízcí. Ale Tamara tak trochu stála mezi námi. I tak jsem byla ráda, že ji Franta má.

O kluky se starala dobře, některé její názory se mi sice nelíbily, třeba to, že odmítala doktory a věřila více léčitelům, ale nebylo to nic, co by se nedalo překonat. Tak to šlo až do bratrových pětapadesátých narozenin. Na víkend jsme měli naplánovanou oslavu.

Jenže v pátek večer Tamara volala, že se oslava ruší, že Frantovi není dobře. K telefonu mi ho dát nechtěla a vlastně mi ani pořádně nevysvětlila, co se s mým bratram děje. Neměla jsem z toho dobrý pocit, Petr mě uklidňoval, ale mně se to stejně nějak nezdálo. V neděli večer jsem manžela přemluvila, že bychom měli za Frantou zajet.

Pořád se vymlouvala

Tamara nás ani nepustila dál. Prý je Franta unavený, měl problémy s tlakem a potřebuje odpočívat. Zrovna usnul,  že máme přijet někdy později, až nám zavolá. Samozřejmě, že jsem hned po návratu domů volala dvojčatům.

Od kluků jsme se dozvěděli, že Franta upadl na zahrádce a snad byl i nějakou chvilku v bezvědomí. Tamara nezavolala doktora, ale jednoho ze svých léčitelů. Okamžitě se mi sevřel žaludek. Tohle nebylo v pořádku. Jenže co jsme mohli dělat?

K Frantovi jsme se probojovali až po týdnu. Špatně mluvil, byl podivně apatický, chvílemi se zdálo, že nás možná ani nepoznává. Tamara se tvářila, že je všechno v pořádku. Chtěli jsme vzít Frantu k lékaři, ale ona nám to nedovolila.

Ostatně sám brácha řekl, že doktora nechce. Zkoušeli jsme apelovat i na kluky, jenže ti byli naočkovaní od Tamary, že o nic nejde, a tak se s námi moc nebavili.

Bojíme se o něj

Od té doby žiju ve zlém snu. Bráchu vídám, jen když si na něj počíhám, když jde s Tamarou nebo s některým z kluků na procházku. Už to není on, jeho stav se nelepší, spíš pomalu ale jistě schází. Pomoci mu ale nemůžeme.

Stala se z něj loutka v rukou ženy, která mu nechce dopřát lékařskou pomoc a raději ho nechává na pospas šarlatánům. A my bohužel nemáme žádné páky, jak tomu zabránit.  Olga (57), Středočeský kraj .