Byly jsme obě tvrdohlavé a spor kolem jedné pomluvy nás navždy rozdělil.  

Někdy se lidé pohádají kvůli hlouposti, zaseknou se a tenhle stav pak trvá dlouhá léta. Já jsem se svojí sestrou Táňou přestala komunikovat, když pomlouvala mého manžela. Nenavštěvovaly jsme se, ztratily jsme jedna o druhé přehled. Nebylo to tak těžké, když Táňa bydlela na druhém konci republiky.

Rodiče se nedočkali

O sestře jsem celé roky měla jen zprostředkované informace. Nejezdila na žádná rodinná setkání, nepřály jsme si ani k narozeninám nebo k Vánocům. Věděla jsem, že se neprovdala a žije sama.

Naše rodiče, zejména matku, mrzelo, jak se k sobě chováme, ale ani já, ani Táňa jsme nehodlaly ustoupit. Měly jsme na to moc tvrdohlavé povahy. Možná bych si bývala nechala říct, kdyby se mi sestra omluvila, ale tušila jsem, že to nikdy neudělá.

Odcizily jsme se nadobro. Rodiče zemřeli, aniž by se dočkaly smíření svých dvou dcer. A dětem jsem vždy vyprávěla jen o tetě Táně, která žije někde daleko a nechce mě vidět.

I když pak syn a dcera vyrostli, zůstala pro ně jejich vlastní teta tajemnou a nikdy nepoznanou osobou.

Dojal mě její dopis

Často jsem přemýšlela o tom, že bych se Táňu vydala nečekaně navštívit, i kdybych riskovala, že pojedu odmítnutá zpátky. Nikdy k tomu ale bohužel nedošlo. Do jejího bydliště jsem se bohužel vydala až za smutnou povinností.

Jednoho dne jsem se totiž dozvěděla, že sestra zemřela na rakovinu. Hodně se mě to dotklo. Litovala jsem, že jsem se za Táňou nikdy nevypravila a že jsem z nás dvou nebyla tou rozumnější.

A slz jsem prolila ještě víc poté, co jsem v pozůstalosti sestry našla dopis, určený jenom mně. Táňa se v něm omlouvala za náš spor v mládí. Napsala tenhle list, když věděla, že jí nezbývá moc času.

Nechala jsem Táňu pohřbít v našem rodném městě za účasti všech příbuzných a známých a smířila jsem se s ní alespoň ve svém srdci. Dnes už vím, že lidé by si měli odpouštět, dokud na to mají čas.

Eva P. (56), Beroun