Chtěl nám dopřát spokojený a bezstarostný život. Když se jeho plány nevydařily, začal ničit sám sebe. Odmítal mou pomoc a hnal se do záhuby. Řešením pro něj byla smrt.
Naše manželství bylo krásné. Žila jsem s mužem, kterého jsem od mládí milovala.
Více jak dvacet let manželství klapalo pohodově, vychovávali jsme spolu tři děti a okolí nás dávalo za příklad bezproblémového vztahu. Zkrátka to vypadalo, že spolu budeme jako v pohádce žít šťastně a spokojeně až do smrti.
Já byla s dětmi doma, abych se mohla plně věnovat rodině, domu a zahrádce, zatímco manžel nás živil. Byl úspěšný podnikatel, dařilo se mu, v širokém okolí si jej považovali a sklízel všeobecně obdiv a úctu. Život se zdál být idylkou, až do jisté chvíle.
Ten den jsem šla nakupovat, a tak, jak jsem byla zvyklá, jsem chtěla zaplatit kartou. Nepovedlo se, což se občas stává. Zkusila jsem to znovu.
Ovšem i tentokrát marně. Fronta za mnou se prodlužovala, babky zvědavě natahovaly krky, a tak jsem nechtěla zdržovat a hlavně provokovat jejich bujnou fantazii.
Uhradila jsem rychle to, na co jsem měla u sebe hotovost a spěchala k nejbližšímu bankomatu. Karta ale vzdorovala i tam. Rozzuřeně jsem skočila do auta a vyrazila do nejbližšího peněžního ústavu.
Proč to neřekl včas?
Rozčarování na sebe nenechalo dlouho čekat. Nevěřila jsem vlastním uším, když jsem se dozvěděla, že mám kreditní kartu zablokovanou exekutorem. Jak se mohlo něco takového stát? Mně? To musí být určitě nedorozumění nebo omyl!
Nemohla jsem se dočkat, až manžel dorazí z práce a celou záležitost vysvětlí. Nestalo se ale tak. Muž, kterému jsem věřila a domnívala se, že jej dobře znám, jen pokrčil rameny a ohradil se slovy:
„Stalo se!“ Až postupně jsem zjišťovala, kolik dluží a to na všech možných místech. Jeho firma, která léta prosperovala, byla najednou zadlužená až po uši. Deficit narůstal, dluhy se prohlubovaly, situace se stala neúnosnou.
Jen manžel stále věřil tomu, že snad přijde zázrak. Oběť pro rodinu, nebo šílenství? Protože se s mužem nedalo o problému hovořit, uzavřel se do sebe a nekomunikoval, snažila jsem se řešit situaci sama. Bylo to však strašné.
Do té doby jsem nebyla nikdy na úřadech, za léta života doma v hojnosti jsem zjistila, že nedokážu škemrat o odklad splátek, plateb, půjčovat si peníze. A i když jsem se odhodlala, co jiného mi také zbývalo, tak jsem netušila, jak na to.
Tvrdá realita
Všechno mi trvalo strašně dlouho. Stále jsem si ale říkala, že jsem se měla dlouhá léta dobře, a jednou musela přijít zkouška našeho, do té doby nádherného vztahu.
Našla jsem si brigádu, po ní druhou a třetí, abych manželovi a celé rodině pomohla problémy překonat. Snažila jsem se, od manžela jsem se ale nedočkala ani slůvka povzbuzení nebo poděkování.
Od rána do večera vysedával ve svém pokoji, a zatímco já makala, on celé hodiny zíral před sebe. Kdykoliv jsem se pokusila o komunikaci, utrhl se na mě. Až přišla jeho chvíle. Na stole mě doma čekala žádost o rozvod a vedle ní dopis na rozloučenou.
Tak viděl řešení situace? Rozvést se, opustit nás, aby ochránil majetek? Zbabělý útěk Běhala jsem po známých a příbuzných, abych se dozvěděla, kam se uchýlil. Kam utekl před tvrdou realitou? Jen útržkovitě jsem zjistila, že se zabydlel v lesích.
Někdo tvrdil, že přespává v krmelci, jiný jej viděl v rozvalinách zříceniny, jiní zase slyšeli, že si našel úkryt ve skalách. Policii jsem nevolala, pořád jsem doufala, že se vzpamatuje a vrátí se domů. Bylo mi ale hrozně.
Celé noci jsem si představovala, jak se muž krčí někde pod převisem na kupce suché trávy. Nevěděla jsem kde přesně je, ale fantazie pracovala na plné obrátky.
Na všechno sama
Přeběhlo léto, podzim, a chystala se zima. Co s ním bude, až udeří mrazy? Se syny jsme prolézali místa, na nichž se mohl pohybovat a nechávali vzkazy, aby se tatínek vrátil domů.
Tchyně šla ve svém pátrání po synovi dokonce tak daleko, že se obrátila na policii, což samozřejmě nepomohlo. A já se zatím prala s osudem. Na všechno jsem zůstala sama. Jako zákonná manželka jsem musela splácet manželovy dluhy.
Exekutoři byli neúprosní a co hůře – úřady pracovaly pomalu a neochotně, běžné platby se mi nedařilo uhrazovat včas, a tak jsme s dětmi zůstali na čas dokonce bez elektřiny. Tím ale dopad manželova podnikání nekončil.
Ani jeden ze synů nedokončil střední školu maturitou, ačkoliv byli dobrými studenty. Na cestu do školy nebyly peníze, a také začali chodit na brigády, aby pomohli finančně.
Nikdo neměl pochopení
A učitelé? U těch jsme se pochopení také nedočkali. Více jak třicet procent absence pro ně byl dostatečně pádný důvod k neklasifikaci – tedy neudělení známky a nepřipuštění k maturitě. Psala jsem dopis ředitelům škol, dočkala jsem se ale jen neochoty.
A mé děti dokonce posměchu nejen od spolužáků, protože se naše zoufalá situace rychle rozšířila jako bulvární zpráva, ale dokonce od některých učitelů. Tehdy jsem pochopila, jak velkou radost dokáže udělat cizí neštěstí!
Přes všechny problémy, které nastaly, jsem toužila se svým mužem žít a sdílet dobré i zlé. Toho dobrého jsme si užili spolu plnými doušky, nastala tedy chvíle, kdy přišel čas okusit také kyselé hrozny.
V chudobě
Domek jsem prodala, s dětmi se odstěhovala do obecního bytu, a pracovala soboty i neděle.
Paradoxně jsem se těšila na první rozvodové stání, kde svého muže uvidím, a přesvědčím ho, aby se vrátil zpátky domů, že všechno dáme zase dohromady. Vzkazy a poštu jsme mu nechávali v rozvalinách pod kamenem, a on si ji bral.
Aspoň takový posun v komunikaci se nám za těch několik měsíců podařil. Konečně nastal den, kdy jsme se měli u soudu setkat. Říkala jsem si, že se nesmím nechat zaskočit vzhledem svého muže, který bude jistě drsný. Přesto to pro mě bylo těžké.
Když se vám člověk, kterého jste milovali a znali jako osobnost, plnou energie a sebevědomí, promění ve svůj smutný stín, zaskočí vás to vždycky. Byla ho půlka. Zarostlý, neupravený, nešťastný. A když promluvil, vzalo mi to dech úplně.
Ani zdaleka to nebyl ten výřečný, vtipný a kultivovaný projev, jakým si získával přátele. Na rozhodnutí rozvést se trval, a já jsem tomu nedokázala zabránit. Byla jsem tak konsternovaná, že jsem nedokázala říci ne. Rozhodnutí si budu do smrti vyčítat. Možná v koutku duše čekal, že se budu rozvodu víc bránit.
Marné čekání
Asi potřeboval slyšet moje „Nechci se rozvést“. Jinak si neumím vysvětlit, proč se věci udály tak, jak vzápětí přišly. Vyslechl si rozsudek, pokýval hlavou, a aniž by se na mě koutkem oka podíval, zamířil ze soudní síně.
„Přijď aspoň na Vánoce,“ vyběhla jsem za ním, „děti by tě rády viděly!“ Na okamžik se zarazil, ale pak vykročil ještě rychleji směrem k lesu. Blížil se Štědrý den. S dětmi jsme na tatínka mysleli a říkali si, že určitě přijde.
Že jsme z nejhoršího venku, a není už důvod, proč by nemohl s námi žít. Tohle je přece skvělá příležitost naše vztahy zase urovnat. Manžel ale nepřišel. Druhý den ráno nás čekalo děsivé probuzení.
Hned za svítání přiběhla bývalá sousedka a zvonila u našeho malého panelákového bytu. Na zahradě domku, který jsme prodali a opustili, visel manžel. Neunesl Štědrý večer.
Pověsil se na hrušce, kterou jsme společně opečovávali, pod ní léta vysedávali a děti si v jejím stínu hrály. Byl to trest za to, že jsme byli šťastní tak dlouho? Byl můj muž takový slaboch, nebo příliš ješitný? Kde se stala chyba?
Lucie (47), Chomutovsko