Cikánka mi za sto korun kdysi předpověděla, že se někdy kolem pětačtyřicátých narozenin ocitnu na dně. Nemýlila se. Bylo to se mnou zlé.

Odmalička jsem postonávala. Táhlo se to až do dospělosti. V pětačtyřiceti jsem putovala do invalidního důchodu, to se přidaly časté epileptické záchvaty. Chodit do zaměstnání bylo vyloučeno. A já chodila do práce ráda.

Neuměla jsem si představit, co si doma počnu. Zároveň jsem si naopak uměla představit, jak bude vypadat má finanční situace. Prachbídně. Chodila jsem po psychiatrech, brala léky.

Vzpomněla jsem si na cikánku, která mi věštila z ruky, když mi bylo devatenáct. „Pět let po čtyřicítce se dostaneš do těžké krize,“ prorokovala. „A jak to dopadne?“ zajímalo mě. „Něco ztratíš, něco najdeš,“ odvětila záhadně a řekla si o sto korun.

Žádné peníze

Byla jsem tak plna svého zoufalství, že mi jaksi unikalo, že mi po boku tiše a nenápadně stojí kdosi, kdo se o mě stejně tak tiše a nenápadně stará. Vyzvedává mi v lékárně prášky. Čeká na mě v autě před nemocnicí, abych nemusela po vyšetření domů autobusem.

Večer se milosrdně vzdá koukání na fotbal a nechá mě vychutnat si romantický film. Dívá se se mnou, ač je mi jasné, že ho to nudí k smrti. V neděli k obědu uvaří rajskou, protože ví, že se po ní můžu utlouct.

Když přijedou kolotoče a houpačky, vezme mě tam, vystřelí mi růži a koupí turecký med. A když přijdou plískanice, koupí mi u stánku kelímek punče a horké kaštany.

A já myslím jenom na to, že si připadám jako nepotřebná stará ženská. Přitom on namítá, že mu tak nepřipadám a že bych mohla začíst zase plést, abych se zabavila.

Domácí poklad

A tak mi nějak postupně a pomalu došlo, jaký mám doma poklad. Nevypadá jako Redford, nevydělává majlant a nevystudoval bůhvíjak vysokou školu, ale zajímám ho a dle svých možností o mě pečuje, což není málo.

Jednoho dne, když podzimní nečas vrcholil a za oknem se ženili všichni čerti i s Luciferem, mi přinesl štěně dobrmana. Přitom dobře vím, co si myslí o psech v paneláku. Že tam nepatří.

Jásala jsem tak, že podobně jsem jásala před mnoha a mnoha lety, když jsem udělala maturitu. Jak říkala ta cikánka, něco jsem ztratila, něco jsem našla – ten domácí poklad.

Skoro denně pak se mnou a s dobrmanem chodil na procházky, ač vím, že by mnohem raději seděl u televize a koukal na fotbal nebo na tenis.

Miluše (64), Šumpersko