Stalo se to v roce 1996. Bylo mi tehdy necelých třicet let a měla jsem za sebou pár neblahých životních zkušeností.
Moje manželství ztroskotalo, protože z muže, který se mi jevil jako ideál, se vyklubal slaboch, nevěrník a v poslední fázi vztahu pak i alkoholik.
O své dítě jsem ale přesto musela bojovat – v rámci pomsty za to, co všechno pokazil, se můj muž pomocí špinavých triků snažil, aby byl syn svěřen do jeho péče. To se mu naštěstí nepovedlo.
Cítila jsem se unaveně a staře
Další z oněch zmíněných neblahých zkušeností se týkala mé kamarádky Renaty. Dlouho jsem si jí vážila jako někoho, komu můžu věřit. Pak si ode mě půjčila jistou finanční částku. Až postupně jsem pochopila, že mi ji nehodlá vrátit.
A tím posledním, zato úplně největším trápením, pro mě byla nemoc mého syna. Několik měsíců jsem se bála o jeho život. Pak se téměř zázrakem uzdravil, nicméně ty probdělé noci a nahromaděný stres vykonaly své.
Na svůj věk jsem vypadala dost unaveně a opotřebovaně a nevěřila jsem, že bych mohla nějakého muže ještě zajímat. Ale opak byl pravdou…
Zachránil mě u pokladny
Nebyla jsem ani trochu připravena na to, co se v následujících týdnech stalo. Jednoho večera jsem potkala člověka, o jakém jsem zatím jen snila. Toho, s kým bych chtěla být celý život – a s kým jsem nakonec zůstala jen krátce.
Byla jsem nakupovat v samoobsluze a u pokladny jsem zjistila, že jsem poněkud přecenila svoji momentální finanční situaci. Skoro třetinu nákupu bych musela vrátit. Cítila jsem se trapně, jako kdyby mě přistihli při krádeži. „Kolik vám chybí?“ ozvalo se za mnou.
Vzhlédla jsem k muži, který se mě ptal. „Tři sta korun,“ špitla jsem. Jako by to pro něho byla samozřejmost, zalovil ve své peněžence a onu částku mi podával. Chtěla jsem celou situaci co nejrychleji ukončit, proto jsem nakonec peníze přijala.
Vzájemné sympatie
Zaplatila jsem, dala věci do tašky a čekala, až se ke mně připojí můj zachránce. Jakmile se tak stalo, znovu jsem mu poděkovala. „Kdybyste mě doprovodil k rodičům, kde bydlím, tak vám to hned splatím,“ dodala jsem. „To není třeba,“ mávl rukou.
„Alespoň jsem dnes vykonal nějaký dobrý skutek,“ usmál se. Viděla jsem, že o mě má zájem a že jsem ho zaujala. Dali jsme se do řeči. Hned od začátku jsem k němu cítila důvěru.
Stáli jsme před tou samoobsluhou a já jsem po dlouhé době znovu vnímala něco jako štěstí.
Nejdůležitější muž v mém životě
Připadalo mi přirozené, že se znovu uvidíme. Ne kvůli tomu, že za mě Petr zaplatil nákup. Přišlo mi, že mi nebe seslalo anděla. Brzy mi došlo, že Petr je tím nejdůležitějším, co jsem dosud v oblasti vztahů s muži poznala.
Když na to nyní vzpomínám, jako bych tušila, že ten vztah nepotrvá dlouho. Prožili jsme pět měsíců lásky, víc nám nebylo přáno. Poslední večer – o kterém jsem na rozdíl od Petra netušila, že je posledním – mi řekl: „Jsem rád, že jsem tady s tebou.
Všechno, co jsme za poslední týdny prožili, pro mě má obrovskou cenu. Mám tě moc rád… A stejně brzy může být všechno jinak. Možná ti ublížím, i když nechci.“ Vůbec jsem nechápala, co tím chce říct. Pak mě doprovodil domů.
Odešel ze dne na den
Druhý den jsem volala Petrovi do práce, ale řekli mi, že má dovolenou. Bylo mi to divné, protože se mi o tom nezmínil. Když jsem procházela kolem poštovní schránky, všimla jsem si, že je v ní nějaká obálka. Byl to dopis od Petra – psaní na rozloučenou.
Psal, že v době, kdy budu jeho řádky číst, už nebude na tomto světě. Před rokem mu lékaři zjistili nevyléčitelnou nemoc a dali mu zhruba dva roky života. Nedávno se jeho stav začal zhoršovat.
Nechtěl čekat na utrpení, které by předcházelo konci, a proto volí dobrovolný odchod ze života. Ví, že je to od něho kruté, ale nemá na vybranou. V době, kdy jsme se potkali, věřil, že se vše ještě v dobré obrátí.
Nyní tento způsob považuje za nejšetrnější a nejrychlejší cestu, jak vše ukončit…
Vzpomínky mi zůstanou
Nejprve jsem strašně moc brečela. Věděla jsem, že to, co je v dopise psáno, se zakládá na pravdě a nedá se před tím uniknout.
Petr napsal, že pojede umřít do míst svého dětství a že o jeho smrti ví i starší bratr, který žije tam poblíž a postará se o všechny další záležitosti.
Nepřeje si žádný pohřeb, nechce mít svůj hrob a chtěl by, abych si ho uchovala v paměti tak, jak jsme se rozloučili. Odkázal mi rovněž větší část peněz.
Je mi fajn
Trvalo strašně dlouho, než jsem se z té rány vzpamatovala. Potácela jsem se mezi pocity naprostého zmaru, nejhlubšího smutku a hněvu. Kdybych neměla syna, asi by pro mě život ztratil cenu úplně.
Pět let po Petrově odchodu jsem se seznámila s jiným mužem, kterého jsem si po dvou letech vzala. Jsem nyní relativně šťastná a spokojená. Syn je zdravý, s manželem se máme rádi… Přesto vím, že o ten nejvzácnější dar v životě, o největší lásku, už jsem přišla…
Milena V. (54), Kroměříž