Viděla jsem to jako velkou zradu osudu. Proč ona byla tak úžasná a krásná, zatímco já šedá myš? Tvářila jsem se jako nejlepší kamarádka, ale za zády intrikovala.

Potkaly jsme se ve školce. Byla to roztomilá dlouhovlasá holčička s velkýma očima jako koláče, rozesmátá a společenská. Každý na ní mohl oči nechat, každý ji měl rád.

Já byla pobledlá, hubená, měla asymetrický nos, lehce jsem šilhala a tvář mi hyzdilo velké mateřské znaménko. V tu dobu jsem svůj vzhled ještě neřešila, vadilo mi jen, že Jiřinka byla veselá a oblíbená.

Už tam se do ní zakoukal Venca, nejhezčí kluk z vesnice, kterého jsem milovala od první chvíle, kdy jsem ho uviděla. Byl moje celoživotní láska. A tou také navždy zůstal.

Jiřina byla tak úžasně oslňující, že jsem z ní nemohla oči spustil, byla jsem jí fascinovaná. Když si mě vybrala za kamarádku, byla jsem na to pyšná. Tehdy jsem si říkala, že naše přátelství bude navždycky a že nás nic v životě nerozdělí.

V koutku duše se ale s každým jejím úspěchem více a více probouzela závist, která mě začala postupně rozežírat duši i mysl.

Lačně jsem se dívala

Že ji nenávidím a přála bych ji snad i smrt mě napadlo na školním výletu v sedmé třídě. Tehdy jsme spali pod stany na břehu rybníka, který nebyl až tak bezpečný, jak si náš učitel myslel.

Můj Venca stále kolem Jiřiny kroužil, a ona mu do té doby nevěnovala pozornost. Měla kolem sebe kluků mraky a mohla si vybírat. Já seděla vždycky stranou a tvářila se, jak mi to nevadí.

U ohýnku jsme seděli do noci a tehdy mi, jako své nejlepší kamarádce, Jiřina ve stanu řekla, že se jí Venca líbí a že s ním bude chodit. Jednou si ho vezme a budou mít krásný dům a několik dětí. Trpělivě jsem ji naslouchala, ale v duchu trpěla.

Celou noc jsem nemohla spát, jak jsem ji štěstí nepřála. A druhý den se to stalo. Kanoe, na které plula, se překlopila, a Jiřina zmizela pod vodu. Učitel i kluci se okamžitě vrhli do vody. Trvalo několik minut, než ji vytáhli a museli ji křísit.

Já jsem během těch několika minut zažívala slastný pocit štěstí. Moje duše doufala, že se už nevynoří.

Zničila jsem ji vztah

Jiřina začala s Vencou chodit. Byl to on, kdo ji z vody vytáhl, a to nejspíš rozhodlo. Přísahala jsem, že jim jejich vztah překazím. Byla jsem chytrá, to o mně věděl každý, že jsem ale také mazaná, to se o mně nevědělo.

Tuto vlastnost jsem dokázala chytře skrývat. A tak jsem si vymyslela lest. Dále jsem se tvářila jako ta nejlepší z nejlepších kamarádek na světě, abych se dostala Jiřině pod kůži a věděla o každém jejím kroku, o každé myšlence, o jejich plánech a přáních.

Její slabina byla, že mi tolik věřila, že mě nikdy nepodezírala, byla tak bezelstná a hloupě naivní. Šla mi ideálně na ruku.

Velmi mi pomáhala skutečnost, že se kolem ní neustále pohybovalo mnoho obdivovatelů, ke kterým byla příjemná, laskavá a milá, a tím jim dávala nehynoucí naděje. Ani jsem nečekala, že se mi podaří ty dva zamilované a žárlivé tak rychle rozeštvat.

Byly ale slepí láskou, a to mi mou práci usnadnilo. Ne nadarmo se říká, že láska má velmi blízko k nenávisti. Ochotně jsem dělala Jiřině vrbu a utěšovala její slzy hořkosti po každé hádce a každý večer si mnula ruce, jak už brzy bude Venca můj…

Past na manžela nevyšla

Vencovu lásku jsem tím ale nezískala. Jeho vztah s Jiřinou jsem sice úspěšně překazila, ale on si našel holku z města a zmizel z mého dosahu. Tak mi ze života odešla moje životní láska. Věděla jsem, že jí zůstane navždy.

Jak čas šel, Jiřina si našla manžela a já taky. Myslela jsem si, že v našem přátelství nastal klid. Věřila jsem tomu, že už konečně budeme nejlepší kamarádky, a tak tomu bude až do smrti. Jak jsme si říkaly a slibovaly už v mateřské školce.

– Jenže jak čas šel, Jiřina byla se svým manželem šťastná a milovala ho, narodily se jim krásné děti, našla si pěkné zaměstnání a dařilo se jí, na co sáhla. Já se vdala třikrát, ani jednou mi manželství nevydrželo, a mé jediné dítě se nevyvedlo.

S dcerou jsme k sobě vztah nenašly, odešla z domova v osmnácti, vdala se a své vnuky jsem v podstatě neviděla. Na rozdíl od Jiřiny, kterou vnoučci milovaly a trávily u ní na zahradě každé prázdniny. A já se na to musela dívat a tvářit se, jak moc jí to přeju.

Propadla jsem černé magii?

Vrchol všeho bylo, když po revoluci Jiřina získala v restituci majetek a mohla si pořídit vysněný kosmetický salón. Já jsem celou dobu pracovala v nedaleké továrně.

Nemohla jsem si pomoct, nedokázala jsem spát, nechutnalo mi jíst… proč má ta Jiřina pořád takové štěstí? Celý život? Proč ho já nemám aspoň kousíček? A tak jsem na ní psala anonymy. Všemi směry, jen abych ji uškodila.

Bylo neuvěřitelné, že ji to nikdy neuškodilo. Vždycky prošla problémy bez potíží, nebo si ještě polepšila. Byla neuvěřitelným dítkem Štěstěny. Visela jsem na Jiřině nalepená jako smůla, a lačně čekala na další příležitost.

Věřila jsem, že jednou ta chvíle přijde, kdy ji uvidím na kolenou. Zničenou a zklamanou životem. Začala jsem provozovat různé rituály, navázala kontakt s podivnými lidmi, kteří se zabývali magií. Jiřina však byla odolná. Ať jsem se snažila jakkoliv, všechny kouzla a čáry se od ní odrážely.

Až se to konečně podařilo.

Její manžel zemřel při autonehodě. Byla jsem první, kdo přiběhl Jiřinu utěšit. Plakala jsem s ní tak, že bych zasloužila za herecký výkon Oscara, a pomáhala ji obstarat pohřeb. Kochala a pásla jsem se na její bolesti a smutku. Moje duše konečně došla klidu.

Zase jsme byly největší kamarádky… Zmizela do ciziny Po smrti manžela to Jiřina zabalila. Děti už z domova odešly a ona neměla klid.

Když jí dcera nabídla hlídání dětí, odešla za její rodinou do zahraničí. Pak jsme se mnoho let neviděly. Žila jsem nuzně, nemoci a neštěstí se na mě lepily, vztahy nevycházely, dcera a její rodina mě nenavštěvovala.

Stala se ze mě stará a nemocná stařena, které domek padal na hlavu. I ta zvířata mě postupně opustila a mladá ke mně už nenašla vztah. Jakmile jsem si nějaké zvířátko pořídila, brzy z domu zmizelo. Uteklo.

Tak přišel den, kdy jsem skončila v nemocnici a pak v ústavu. Nemohoucí s vidinou blížící se smrti. A tam, kde jsem čekala na svůj odchod, se jednoho dne otevřely dveře a v nich stála ona – Jiřina!

Elegantní stará dáma, S kloboučkem na hlavě svižnou taneční chůzí a s úsměvem na tváři, který ji nikdy nemizel, vykročila ke mně. Nemohla jsem na ní oči nechat – byla snad ještě úžasnější než za mlada.

Ta ženská prostě byla hvězda!

Zbavila jsem se konečně závisti? Objala mě tak srdečně, až se mi vhrnuly do očí slzy. Byla jsem šťastná, že jí vidím. Ale hned vzápětí se ozvalo mé černé svědomí, které mě poslední roky života krutě pronásledovalo.

Hlavou se mi prohnala myšlenka, že jsem určitě ještě nezemřela a trpím na světě proto, že ji mám všechno zlé, co jsem ji v životě udělala, říct. Abych měla v hrobě klid.

Tak jsem se zhluboka nadechla a začala ji vyprávět všechno, od samého začátku, co jsem ji udělala, za co všechno jsem mohla, jak jsem ji záviděla a nenáviděla… Jiřina jen pokyvovala hlavou, a když jsem skončila, řekla mi s tím svým milým úsměvem, že to všechno vždycky věděla.

Ale vždycky mi to odpustila, protože mě měla ráda. Byla jsem přece její nejlepší kamarádka na světě. Od té chvíle to tak cítím i já. Nenávist a závist z mého srdce najednou zmizely. Hrozně se mi ulevilo.

Možná jsem dostala odpuštění už v tomto životě, protože se můj stav od té chvíle zázračně zlepšil a já se do svého domečku v naší rodné vísce nakonec vrátila. A zatím v něm žiju dodnes.

Slávka (/76), Vysočina.