Nejtěžší ztrátu si v sobě člověk nese celý život. Jednoho dne ale může přijít naděje.

Moje dětství bylo poznamenáno bolestnou ztrátou v devíti letech. Přišla jsem o milovanou maminku. Opilý řidič ji srazil na přechodu. Byla tehdy na místě mrtvá. Tomu řidiči se skoro nic nestalo, protože to byl „panský kočí“ nějakého papaláše.

To jsem zjistila až po letech, když jsem nabrala rozum a celý život to vnímám jako hroznou nespravedlnost. O ní ale vyprávět nechci. Stejně tak jsem celý život trpěla smutkem, kdykoliv jsem si na ten náhlý životní šok vzpomněla.

Nejvíc ze všeho mě trápilo, že jsem se s maminkou nemohla rozloučit, poděkovat jí za to, co pro mě udělala a říct jí, jak ji mám ráda.

Dolehl na mě smutek

Vyrůstala jsem s otcem, který si našel novou partnerku až v době, kdy jsem začala chodit na střední školu. Měla jsem pak ještě nevlastní sestru, o hodně mladší. S macechou jsem vycházela dobře, byla to hodná žena a já jsem jí otci přála.

Měl ale v životě velkou smůlu, protože také ona zemřela předčasně: dostala otravu krve po banální operaci a doktoři jí už nezachránili. Já jsem se ve dvaceti letech provdala, měla jsem tři děti, prožila šťastné a spokojené manželství.

V jedné jediné práci jsem pak zůstala až do odchodu do důchodu. To už jsem se radovala i z vnoučat. Předloni o Vánocích se obě moje dcery rozhodly, že svátky strávíme tentokrát ve velkém stylu, všichni společně. Vnoučatům jsem ráda vyprávěla.

Všechny děti mě vždycky samy prosily, abych jim něco povídala. Na mě v té době dolehl dávný smutek, protože jsem probírala staré fotografie z dětství, kde jsem byla ještě se svojí maminkou.

Rozhodla jsem se, že se tedy vnoučatům svěřím s tím, co mě kdysi potkalo. Děti to věděly už z dřívějška, ale ne tak podrobně, jak jsem jim to teď vylíčila.

Rozlila se světelná záře

To vyprávění a vzpomínání mě rozjitřilo tak, že jsem v onu noc před Štědrým večerem nemohla usnout. Dokonce jsem se tiše rozplakala. Manžel vedle mě klidně spal a já ho samozřejmě kvůli svým pocitům neměla v plánu budit.

Vydala jsem se proto potmě do obývacího pokoje, osvětleného rozsvíceným vánočním stromkem. Posadila jsem se do křesla a vzpomínala na své dětství a hlavně na maminku.

Už to bylo strašně dávno, více než půl století, ale moje vzpomínky byly tak silné, jako by se všechno stalo včera. V křesle se mi pomalu klížit oči. Najednou mě probrala rozlévající se zář světla.

V první chvíli jsem si myslela, že hoří, ale pak mi došlo, že to světlo je bílé a jemné. Ozářilo část pokoje. Začala se z něho vynořovat nějaká bytost. Myslela jsem, že se mi to zdá, ale byla to pravda. Ta bytost vypadala jako anděl. A po chvíli ke mně promluvila hlasem, který nebyl ani mužský ani ženský.

Byla to jen krátká chvilka

Anděl mi řekl, že jednou se s mojí maminkou setkám v jiném světě a že ona na mě nikdy nepřestala myslet, stejně jako já na ni. Prý dobře ví, jak jsem ji měla ráda. Vyhrkly mi slzy. Vůbec jsem se té nadpřirozené bytosti nebála.

Požádala jsem anděla, jestli bych maminku nemohla vidět už teď, alespoň na malou chvilku. Bytost ve světle chvíli váhala, ale potom přikývla. Vedle ní se opravdu objevila tvář mojí maminky, tak, jak jsem jí měla v paměti.

Usmála se na mě a po chvíli zase zmizela. Světlo se potom vytrácelo, až zhaslo úplně a pokoj znovu ozařovaly jen elektrické svíčky na vánočním stromku. Ještě dlouho jsem seděla bez hnutí a dojatá v křesle.

Pak jsem se vrátila do ložnice a usnula klidným spánkem. Když se druhý den rozbalovaly dárky, prožívala jsem ty chvíle s vnoučaty jako obvykle. Těšilo mě, jakou mají radost. Já sama jsem ten nejkrásnější vánoční dárek dostala už v noci předtím!

Magda B., (62), Kolín