S Richardem jsme spolu chodili od sedmnácti let. Byla to láska na první pohled. Byli jsme tak zamilovaní a plánovali svatbu. Pak ale do našich životů ošklivě zasáhl osud.
S Richardem jsme se poznali na střední škole a okamžitě jsme se do sebe zamilovali. Když jsme odmaturovali, požádal mě o ruku. Bylo to tak romantické a já nemohu ani slovy vyjádřit, jak moc jsem byla šťastná! Samozřejmě jsem mu odpověděla ano a začali jsme plánovat svatbu.
Všechno bylo zalité sluncem. Naše budoucnost vypadala pohádkově. Měli jsme se brát prvního srpna. Všechno bylo připravené.
Od hostiny, která se měla pořádat v nádherné výletní restauraci uprostřed lesa, přes dlouhé, smetanově bílé krajkové šaty s vlečkou, ve kterých jsem vypadala jako princezna, až po družičkovské světle růžové šaty pro moji nejlepší kamarádku. Nemohla jsem se dočkat, až si s Richardem řekneme své „ano“.
Vyhýbal se kočce
Den před naší svatbou jsme s Richardem jeli do restaurace, abychom se s hostinským a kuchařem domluvili na konečném složení obědového menu. A právě tato cesta se nám stala osudnou.
Jeli jsme po rovném úseku, rychlostí asi padesát kilometrů za hodinu, když nám do cesty vběhla kočka.
Richard se jí zoufale snažil vyhnout, aby jí neublížil, a vrazil do stromu. Zatímco já jsem vyvázla jen s několika oděrkami a škrábanci, Richard ztratil vědomí. Nehýbal se. Těžko vylíčím, co jsem v těch vteřinách a minutách prožívala.
Svatbu jsme zrušili. Datum, ke kterému jsem se tak upínala, se naším svatebním datem nestalo. Nádherné krajkové šaty mi bez hnutí visely ve skříni. Pečlivě vybrané a sestavené svatební menu jsem nikdy neochutnala. A namísto svatební cesty do Bulharska jsem chodila plakat do nemocnice.
Udělal první krok
Richardův stav byl vážný. Ošetřující lékař nám sdělil, že není jisté, zda bude Richard ještě někdy chodit. Byla jsem na pokraji zoufalství. Celé dny i noci jsem probrečela. Richard byl moje životní láska.
Naše společná budoucnost se rozpadala na malé kousíčky a vypadalo to, že už ji nikdy nikdo neslepí. Byla jsem na tom psychicky hodně špatně, takže jsem se dokonce ocitla u psychiatra. A pak se to stalo, jakoby přišel zázrak a Richard udělal první krůček.
Pak další a další. Uběhlo několik měsíců a Richard po dlouhodobé intenzivní rehabilitační péči opět začal chodit.
Šťastný život
Možná tomu nebudete věřit, ale do roka, dalšího prvního srpna, jsme slavili svatbu. S hostinou v nádherné výletní restauraci uprostřed lesů a vynikajícím svatebním menu.
Oblékla jsem si přesně ty šaty, o kterých jsem si myslela, že budou ve skříni nehybně viset už navěky.
Když jsme si odříkali svatební sliby a navlékli si prstýnky, věděla jsem, že spolu budeme po zbytek našich životů. A to se i stalo. Jsme spolu už nádherných a šťastných padesát let. Narodili se nám dvě dcery, které nám daly celkem čtyři vnoučata.
Každý den si užíváme života naplno, protože člověk nikdy neví, kdy přijde jeho poslední den.
Eva R. (69), Hranice
