Syn Ondřej se před pěti lety oženil se svobodnou matkou, která měla tehdy tříletou Markétku a roční Kačenku. Otevřeně přiznávám, že dvakrát nadšená jsem z toho nebyla, ale respektovala jsem jeho volbu.

Snacha můj postoj vycítila, takže naše vztahy nebyly vřelé. Ale zároveň ani nějak vyhrocené. Občas přišli všichni v neděli na oběd, na rodinné oslavy a podobně, ale jinak jsme se moc nevídali.

Vlastní je vlastní!

Změna nastala ve chvíli, kdy se mladým narodila Karolínka, naše první vlastní vnouče. Samozřejmě jsem si chtěla vnučku užít, tak jsem se snažila naše vzájemné návštěvy zintenzivnit. Ovšem bez odezvy. Často jsem si připadala jako žebrák.

Snacha mi nikdy nepůjčila ven kočárek s malou, abych se s ní mohla projít. Když jsem o to projevila zájem, řekla, že půjde s námi a samozřejmě vzala i své holky. Jenže to pro mne už nebylo „ono“.

Sice jsem si vezla kočárek, ale připadala jsem si jako nesvéprávná babka, která musí být pod dozorem. Stejné to bylo s čímkoli jiným, co se malé týkalo.

Když jsem ji jako miminko chovala, úplně jsem na snaše viděla, jak je nervózní a vždycky mi ji po chvilce sebrala.

S dědou si rozumí

Situace se změnila k lepšímu před rokem, snacha už měla mateřské dost a chtěla si občas někam vyjít. Takže jsem se najednou jako hlídací babička hodila. Nakonec přišli mladí s tím, že by k nám děti občas dali na víkend. Jenže s tím já měla problém.

Vnučku bych si vzala strašně ráda, ale jenom ji. Kačenka s Markétkou nejsou přece moje vlastní, navíc tím, jak byla snacha dlouho odtažitá, nebyl prostor, abychom si vzájemně vybudovaly hlubší vztah. Já je prostě vnímám jako cizí děti.

 I když mě mají ty dvě holčičky docela rády. Můj muž to má ale jinak, když holky přijdou, tak se jim věnuje jako by byly naše. Blbne s nimi na zahradě, hrajou si na honěnou, pak třeba pexeso.

Jsem na ně hodná, to ano, ale někde uvnitř cítím, že ten vztah je jiný, než jaký mám ke Karolínce. Když jsem řekla, že si na víkend vezmeme jen malou, všichni se na mě sesypali jako na nějakou hyenu.

Snacha si postavila hlavu, že buď všechny děti, nebo žádné, syn stál za ní a na jejich stranu se přidal i manžel, který mi řekl, že mám srdce z kamene. Že Markétka s Kačenkou jsou jeho milované vnučky, a dokonce měl v očích slzy.

Nemůžou prý za to, jakého mají biologického otce a našemu synovi říkají táto. Měla bych se s tím srovnat, nebo pokazím naše rodinné vztahy.

Jsem bezcitná?

Možná mají pravdu a měla bych ty dvě přijmout. Já ale nevím, jak pro ně v mém srdci vyhradit stejné místo, jako pro vlastní vnučku.

Stydím se za své pocity, i za to, že když dětem něco kupujeme, tak mě pokaždé napadne, že o to, co cpeme do cizích dětí, šidíme vlastní. Milovat cizí dítě se asi nikdy nenaučím.

Milena (71), Bruntálsko