Některých chyb člověk lituje až s mnohaletým zpožděním, kdy se nedají napravit.

Měla jsem mít sraz s kamarádkou v jedné kavárně. Když už jsem tam seděla a čekala, dostala jsem od ní textovou zprávu, že se hodinu zdrží. Rozhodla jsem se, že tam na ni počkám.

Pozorovala jsem lidi kolem a můj pohled se střetl s očima muže, který vstoupil dovnitř.

Setkání po čtyřiceti letech

Chvíli jsme se na sebe dívali a já si uvědomovala, že ho odněkud znám. Vypadalo to, že přemýšlí, jestli se má vydat k mému stolku. Zkoumavě mě pozoroval. Ve chvíli, kdy už byl téměř u mě, mi to došlo.

Hleděla jsem do tváře Michalovi, muži, kterého jsem milovala v době těsně po maturitě.

Od té doby uplynulo přes čtyřicet let a čas se na nás obou podepsal. Michal si ještě nebyl jist, ale když jsem ho oslovila, poznal mě také. Poté, co jsme se vzájemně ujistili, že nedošlo k nějakému omylu, vyměnili jsme si úsměvy.

Michal se zeptal, zda si smí přisednout. Bylo znát, že je z našeho setkání rozechvělý a nervózní. Já jsem také cítila neklid. To, co jsme kdysi spolu prožili, bylo sice krátké, ale nezapomenutelné.

Mohli jsme být šťastnější

Chodili jsme spolu tehdy přes půl roku a měli jsme v plánu se vzít. Zásadní rozpor nastal však v tom, kde budeme žít. Zatímco mě to táhlo do Prahy, Michal chtěl zůstat v našem rodném městě. Nedohodli jsme se a následoval rozchod.

Já jsem se skutečně přestěhovala, i když sama. V Praze jsem si našla životního partnera, měla děti, rozvedla se, znovu se vdala a opět rozvedla. Zjistila jsem z Michalova vyprávění, že jemu se vedlo podobně. Také byl dvakrát ženatý a nyní je rozvedený.

Mnohokrát si vyčítal, že tehdy mohl ustoupit. Přiznala jsem, že já také. Nejspíš bychom si rozuměli a u toho stolku nyní seděli jako manželé. V našem věku ale už bylo pozdě na něco navazovat. Dala jsem Michalovi na sebe kontakt, aby se ozval, když bude chtít. Dodnes to neudělal.

Petra (62), Praha