Přestalo mě bavit posluhovat manželovi, dětem i psovi. Rozhodla jsem se myslet konečně na sebe a mít se dobře. Ať se o všechno starají ostatní. Odpočívám, lenoším a nechávám se vydržovat!
Vlastně mě na ten bláznivý nápad přivedl jeden starší film. Krasavice ve sporém prádle obluzovala nějakého obstarožního milionáře, a ten jí splnil všechno, na co jen pomyslela! Ona mu za to poskytla nějaké to potěšení a potom už ani to. Jen dupala nožkou a poroučela si!
Záviděla jsem televizní krasavici
„Ta se má,“ pomyslela jsem si závistivě. Ta ženská byla můj pravý opak. Já musela od rána do večera jen pracovat. V zaměstnání mě jen využívali. Snad všichni moji kolegové, i ti o hodně mladší, měli daleko větší plat, než já.
Moje pracovní náplň nabobtnala do neuvěřitelných rozměrů. Odešel kolega? Já jeho práci zdědila. Za nic. Onemocněl někdo? No, kdo myslíte, že ho musel zastoupit? Domů jsem se vracela ze špitálu úplně vyčerpaná. Práce v kuchyni, ve vedru a páře, prostě nebyla žádná procházka růžovým sadem.
Doma na mě čekala halda prádla a také nádobí, protože manžel nedůvěřoval kuchyňské myčce. Nebo spíš mi ji nechtěl z úsporných důvodů koupit. Skoro jsem se za to styděla. Byla jsem snad jediná, kdo ji neměl!
Nic mě netěšilo
Ani vnoučata už mě netěšila jako dřív. Oba kluci byli v pubertě a z kdysi mnou nejmilovanější vnučky se stala taková ta emo podmračená holka. Neusmála by se, ani kdyby ji člověk lechtal na pupíku. Prostě, kam jsem se podívala, nikde žádná radost.
A do důchodu celkem daleko. Sledování televize bylo mojí jedinou útěchou. Bavily mě hlavně detektivky a to, že jsem se zabrala do romantického filmu, byla vlastně náhoda.
Než jsem si uvařila svoji oblíbenou kávu, začali dávat příběh, který z gruntu změnil můj život.
„Ta se má,“ povzdychla jsem si toho večera už poněkolikáté. Ale tentokrát jsem myšlenku rozvedla do všech detailů. „Nejsem tak hezká, mladá a štíhlá, jako hlavní hrdinka. Nemám za muže milionáře a taky nežiji nějaký hollywoodský sen.
„Jsem prostě obyčejná ženská!“ ale moje druhé já hned oponovalo: „Taky si zasloužíš trochu toho štěstí. Jen musíš být chytrá a nehrát si věčně na chudinku!“
Předstírala jsem nemoc
Musel jsem si přiznat, že na tom něco bylo. Já si opravdu jen stěžovala, ale něco měnit jsem byla moc líná. Pohodlná. Zajetá ve svém stereotypu. „Takhle to dál nejde!“ vykřikla jsem nahlas, až se můj věčně klimbající manžel vzbudil. Vyskočil z křesla, ani mi nepopřál dobrou noc a zmizel v ložnici.
O chvíli později už jsem slyšela jen jeho hlasité chrápání. Než skončila ta sladkobolná romantika, měla jsem vymyšlený plán. I já se nechám vydržovat! Rozmazlovat a trochu i litovat. Jinak to nešlo!
„Toníčku, pomoct,“ volala jsem na manžela co nejsladším hláskem hned ráno, když mi zazvonil budík, že mám vstávat do práce.
Přispěchal k mojí posteli a zatvářil se starostlivě. Zřejmě tušil, že dnes mu snídani nikdo nepřipraví. Oznámila jsem mu, že mi není dobře. Že zůstávám v posteli! Bylo to něco nevídaného. Vždyť já nemarodila víc než dvacet let! Naposled, když jsem chytla od své tehdy malé dcery příušnice.
Všichni se mě snažili potěšit
Manžel byl vyděšený. Celý den dělal, co mi na očích viděl! Skoro jako v tom filmu. Já ale neměla dost. Moje lenošení sotva začalo! Druhý den jsem si prodloužila dovolenou na neurčito. Manžela jsem vyslala na nákup všeho, po čem jsem toužila.
Nové pyžamko a župánek. Všechno mi k mému velkému údivu koupil a k tomu přidal dokonce i pěknou bonboniérku! Byla jsem v sedmém nebi a hned si zařídila neschopenku. Na nervy. Ani jsem nemusela moc přehánět. Lékařka byla v mém věku a asi věděla, o čem mluvím.
A potom… Zůstala jsem doma na neplacené dovolené! Samozřejmě na přemlouvání manžela. Docela si zvyknul na moji přítomnost a také, ty snídaně jsem mu přece jenom občas připravila. Když mi bylo jako mimořádně dobře!
Nicnedělání mi náramně svědčí
Byla to nádhera. Peněz si dramaticky ubylo, ale já se měla jako královna. Dcera mi pekla dobroty. Syn mi přidělal dlouho vytoužené poličky a dokonce vymaloval. Manžel chodil na nákupy a dokonce se na stará kolena naučil i prát v pračce.
Objednal i myčku, nedůvěrou přestal trpět hned po té, co musel umýt hromadu nádobí od nedělního oběda. Uvařila ho u nás vnučka, která se nejen převlékla do normálních kalhot a trička, ale dokonce si i vyndala i kroužky z obočí, aby mě nerozrušila!
Já, v novém župánku, jsem si to plula bytem a rozdávala mdlé úsměvy. Jako aby všichni viděli moji snahu. „Mami, šetři se. Maminko, buď na sebe opatrná! Helenko, nesu ti kafíčko!“ ozývalo se ze všech stran.
Byla jsem nadšená! Hned jak to šlo, požádala jsem o předčasný důchod. O ten nejpředčasnější to šlo! Přece nebudu marnit život v zaměstnání. Teď, když se mohu nechat vydržovat!
Helena V. (61), Trutnov
