Po světě chodí lidé, kteří jsou nám blízcí, ale my o tom nemáme tušení.    

Překvapení, která vůbec nečekáme, nás mohou zastihnout kdykoliv v životě. Mně se to největší přihodilo krátce po pětačtyřicátých narozeninách.

Jako pohled do zrcadla

Vždy jsem si vážila své rodiny, protože jsem sama vyrostla zahrnovaná láskyplnou péčí otce a matky. V patnácti letech jsem se dozvěděla, že jsem byla adoptovaná, ale to na mém vztahu k rodičům nic nezměnilo. Své biologické rodiče jsem nikdy nehledala.

A v manželství jsem se snažila být tou nejlepší partnerkou i matkou, což se mi chválabohu dařilo. Můj život proto probíhal skoro bez překážek a obtíží – a když už se nějaké objevily, s pomocí svých blízkých jsem je vždycky hned vyřešila.

Jednoho sobotního dopoledne u nás někdo zazvonil. Dcera šla otevřít a vrátila se trochu rozpačitá. Řekla mi, že je tam nějaká neznámá paní. Za chvilku jsem pochopila důvod jejích rozpaků. Žena, která stála u dveří, mi totiž byla neuvěřitelně podobná! V první chvíli jsem měla pocit, že se dívám do zrcadla.

Chtěla mě vypátrat

Také pro neznámou návštěvnici musel být pohled na mě šokem, i když – jak později vyšlo najevo – ho čekala. Představila se mi jako moje sestra a než jsem stačila namítnout, že jsem vyrůstala sama, došlo mi, že moje biologická matka asi neměla jen jedno dítě.

To mi vzápětí Jana, jak se ta žena jmenovala, potvrdila. Na rozdíl ode mě si ji ale rodiče nechali. O mé existenci celá léta nevěděla, řekla jí to právě matka předtím, než nedávno zemřela. A protože má Jana známé na různých místech, podařilo se jí mě vypátrat.

Vyprávěla mi o svém životě a já nevěděla, jak mám reagovat. Na jednu stranu jsem byla zvědavá, na druhou jsem cítila lítost nad našimi různými osudy. Povídaly jsme si asi hodinu. Jana potom odešla a nechala mi na sebe spojení.

Od té doby uplynul už rok, ale zatím jsme se jedna druhé neozvaly. Jsme sice nevlastní sestry (ona měla jiného otce), ale život nás rozdělil dávno předtím, než ona přišla na svět.

Iveta K. (46), Kolín