Po rodinném neštěstí jsem se málem zhroutila. Pak se stalo něco nečekaného.
Se svým bratrem Martinem jsme si byli vždycky velmi blízcí. O nějaké sourozenecké žárlivosti nebo soutěžení nemohla být ani řeč. Už od dětství jsme si vzájemně pomáhali a společně jsme překonali i citlivou dobu puberty.
Martin byl o dva roky starší a získával tak životní zkušenosti o něco dříve, ať už šlo o středoškolské studium, první citové problémy nebo maturitu. A také se oženil dříve, než jsem se já provdala.
Na moje plány už nedošlo
Poté, co si Martin založil rodinu, odstěhoval se poměrně daleko od našeho domova. Už jsme se tak často nevídali. Já jsem zůstala bydlet s rodiči ve vile, kde jsme s manželem a potom i s dětmi obývali horní patro.
Martin žil na vesnici, kde si se svojí ženou zrekonstruovali jedno stavení. Hodně jsme si telefonovali, občas došlo i na návštěvy, i když to bylo kvůli vzdálenosti komplikovanější.
Plánovala jsem si, že se jednou také přestěhuji někam na klidnější místo, blíže bratrovi. Tyto plány jsem ale neustále odsouvala. Krátce předtím, než mi bylo padesát let, došlo k tragédii.
Jednoho podzimního večera se Martin vracel z návštěvy u kamaráda, který bydlel na druhém konci vesnice. Opilý řidič, který jel vysokou rychlosti, si ho nevšiml. Martina srazil.
Bratr byl na místě mrtvý. Řidič z místa činu ujel, později byl ale dopaden a potrestán. To ale nemohlo utišit ránu, která vznikla v srdcích nás všech, kdo jsme Martina měli rádi.
Byla jsem jako tělo bez duše
Připadala jsem si, jako by zemřela jedna polovina mojí bytosti. Nemohla jsem se s tím smířit, odmítala jsem uvěřit, že bratr už není mezi námi. Zhroutila jsem se a na pohřeb jsem dorazila pod vlivem silných utišujících prostředků.
Změnila jsem se, uzavřela jsem se do sebe a byla jsem jiná, než před tou tragédií. Všichni kolem mě našlapovali po špičkách a byli ohleduplní. Věděli, že žádná pomoc neexcistuje a já se s tím musím vyrovnat sama.
O Martinově smrti bylo zakázáno mluvit. Byla jsem schopná chodit dál do práce a dělat běžné domácí povinnosti, ale to bylo tak všechno. Cítila jsem se opravdu jako tělo bez duše.
Připadalo mi, že svět už opravdu nebude nikdy jako předtím. Říká se, že čas všechno vyléčí, ale u mě se nic neměnilo ani po několika měsících.
Přišel mi říct důležitou věc
Po necelém roce od bratrovy smrti jsem jednu noc nemohla vůbec usnout. Šla jsem se do kuchyně napít. Najednou se začalo dít něco divného. Za oknem se rozzářilo podivné namodralé světlo a vzápětí se ozvalo slabé zaťukání na sklo.
Zůstala jsem stát a nejprve se mě zmocnil strach, pak jsem ale v tom světle spatřila Martinovu tvář. Nevěděla jsem, jestli se mi to nezdá. Byla jsem jako v tranzu. Otevřela jsem okno, abych se Martina dotkla.
Nešlo to, ruka mi projela světelnou září, současně mě však oslovil bratrův hlas.Utěšoval mě, že se kvůli němu nemám dál trápit a mám si užívat život, dokud jsem na světě.
Řekl mi také, že se jednoho dne znovu setkáme v jiném světě a neměla bych proto promarnit své roky. Celé to všechno trvalo pouze několik minut. Pak záře pohasla a opět zavládla tma. Já jsem se pomalu vzpamatovala.
Plně jsem si uvědomovala všechno, co mi Martin řekl. Ačkoliv jsem prožila tak dramatickou a dojemnou věc, usnula jsem pak úplně v klidu. A druhý den jsem byla znovu jako vyměněná, s úsměvem na tváři.
Svým blízkým jsem ale neřekla, co se stalo, protože by mi nevěřili. Ten noční rozhovor se zesnulým bratrem mi ale dodává sílu dodnes!
Věra T., (56), Jindřichův Hradec
Věro, tvůj zážitek je velmi dojemný a ukazuje, jak silná může být vazba mezi sourozenci. Jsem ráda, že jsi pocítila aspoň na chvíli klid a že ti bratrův vzkaz dodává sílu.
Takové příběhy jsou vždycky tak emotivní. Je těžké ztratit někoho, kdo byl tak důležitý ve vašem životě. Doufám, že vás tento zážitek naplní klidem a útěchou.
Je mi Věro moc líto, čím jste si musela projít. Rozumím tomu, jak moc může bolet ztráta blízkého. Držte se a pamatujte, že váš bratr bude vždy s vámi v srdci.