Rodiče se rozvedli, máma začala pít. A ještě ke všemu jsme se stěhovali do odlehlé vesničky.
Všechno skončit. Možná že opravdu kapku přeháním, ale byla jsem zralá se vším skoncovat. Bylo mi sedmnáct let a přišla jsem o celý svůj dosavadní život. O dva nejdůležitější muže, o kamarádky i o město, které jsem milovala.
Zbylo mi ještě něco? Na tuhle otázku jsem si odmítala odpovědět. A protože nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř, přestěhovaly jsme se, máma a já, z civilizované lokality na konec světa. Nejmenoval se Gulag ani Sibiř ani Hrozná díra, to jen já jsem mu tak říkala.
Den, kdy jsme se stěhovaly, jsem považovala za svůj nejhorší. Bylo to v lednu, to je ten nejkrutější měsíc. Studený a zlý. Sněžilo a do toho pršelo, na silnici ležela špinavá břečka. Když stěhovací vůz míjel hřbitov, říkala jsem si: Ať zastaví a nechá mě tady.
Babička bydlela hned vedle, napadlo mě, že budu mít z podkrovního pokojíčku parádní výhled, takový optimistický. Kříže trčící k šedivé obloze, zarmoucení andělé a světla svíc. Dívat se z okna na něco takového je snem každého středoškoláka.
Máma byla opilá. Po rozvodu propadla ohnivé vodě a myslela, že to snad nevím. Brečela jsem, babička mě chlácholila, utěšovali mě dokonce i stěhováci, když se prohýbali pod tíhou skříní. Hekali: „Zvyknete si, slečno, člověk si zvykne na všecko.
“ To bych se divila. I na otlučený baráček v těsném sousedství hřbitovní zdi, s kamny na uhlí a suchým záchodem na dvorku? Jenomže do našeho dva plus jedna v paneláku si táta přivedl milenku, na které málem praskala sukně, byla v osmém měsíci.
Na mámu a mě zbyl chatrný babiččin domeček v pohorské vesnici připomínající peklo. Bylo mi líto i babičky.
Přišla o svůj klid a ze dne na den měla na krku pubertální vnučku a zhroucenou dceru, která z kufru jako první vybalila čtyři laciného lahve vína a teprve až potom pyžamo a bačkory.
Ukázalo se, že o parádní výhled z podkrovního pokojíku přijdu, protože se tam v zimě netopí, a tak budu spát v kuchyni na gauči, zatímco máma bude nocovat s babičkou na manželské posteli. Najednou jsem už věděla, jak se cítí odsouzenec na smrt: jako já teď.
Přišla jsem o tátu, přísahala jsem, že s ním do smrti nepromluvím. Ve skutečnosti jsem s ním nemluvila skoro osm let.
A přišla jsem také o svého kluka, byl sice jen o dva roky starší než já, ale bývala bych přísahala, že se vezmeme a strávíme spolu zbytek života i ten posmrtný, pokud něco takového existuje.
Ale nějak se to zkomplikovalo. Když se ukázalo, že se s mámou nedobrovolně přesunujeme o stovky kilometrů dál, najednou jsem ho nepoznávala.
Vyplakala jsem si málem oči, ujišťovala samu sebe, že si budeme psát a často se navštěvovat, vlakem anebo i jinak, měl totiž motorku.
Byly to pomýlené představy. On se ani nijak nevykrucoval, natvrdo mi oznámil, že za těchto okolností naše známost končí, protože na lásku na dálku nevěří. Jak romantické.
Udělala jsem nad všemi známostmi kříž, i když i mně samotné bylo divné, že v tak útlém věku s muži končím.
Ostatně v zapadlé vesnici, kam jsme se s mámou ne tak docela dobrovolně přistěhovaly, byli evidentně samí primitivové. Což jsem zjistila, když mě máma s babičkou poslaly v neděli po obědě se džbánkem pro pivo.
Nevěděla jsem, co mě čeká. Musím předeslat, že jsem byla modrooká dlouhovlasá blondýna, možná že zdejší muži ještě nikdy nikoho takového neviděli, alespoň se tak chovali. Když jsem vešla, po ohromeném tichu následoval nadšený ryk.
Hostinský vypadal normálně a v klidu mi lil pivo z půllitrů do džbánku, ale je těžké popsat, co se dělo kolem. A to byl prosím leden a já byla zachumlaná jak Nastěnka v Mrazíkovi.
Jakýsi děda v modré teplákové soupravě, čepici zmijovce a s dlouhým neupraveným bílým plnovousem vykřikoval: „Já jsem tady ze všech nejhezčí.
“ Další se mu posmívali: „Emile, podívej se na sebe. Máš hrozný vousy a příšerný brejle. Napřesrok ti bude třiaosmdesát, myslíš, že to slečně nebude vadit?“ Děda hulákal: „Ženy mají rádi muže se zkušenostmi.
“ Jiní na to: „A co na to asi řekne Liduš? Dědku, zapomínáš, že jsi ženatej.“ Dál pokřikovali jeden přes druhého, naštěstí už tomu nebylo rozumět. Nakonec se o cosi halasně sázeli. Utekla jsem i se džbánkem.
Ale stačila jsem si všimnout, že mezi dědy a chlápky středního věku byl jeden kluk, který vypadal dobře. Jenomže já jsem přece s kluky skončila. Nebo ne? Leden se dost neutěšeně táhl, mrzlo, až praštělo.
Obecní rybník pokryla tlustá ledová slupka, kolem vrby s bílými vlasy, pozorovala jsem to ze zastávky. Jezdila jsem do nové školy, kde jsem byla pro všechny cizí, okukovali mě jako rybičku v akváriu, nic příjemného.
Už i babička, vždy pozitivně naladěná – nebo to aspoň úspěšně předstírala – přišla na to, že máma pije. Volný čas jsme s babičkou trávily tak, že jsme hledaly flašky, které máma schovávala v domě i na zahradě na nejrůznější místa, a likvidovaly jejich obsah.
Prostě mládí snů. Přišla obleva a s ní celodenní deště, do toho mi ujel autobus, kterým jsem pravidelně jezdila ze školy. Další jel za tři a půl hodiny. Statečně jsem vykročila do deště, pochopitelně bez deštníku.
Čekalo mě sedm kilometrů chůze bezútěšnou, promáčenou krajinou. Bunda s kapucí promokla za pár minut. I starý batoh s učebnicemi. Bezmocně jsem zatínala pěsti, když tu vedle zabrzdilo červené embéčko. Poznala jsem toho kluka z hospody.
Nasedla jsem bez váhání, tiše jsem poděkovala. Za chviličku jsme brzdili u babiččina baráčku. Babička vykoukla ze vrátek, a hned: „Pojď dál, Jiříku.“ Nezdráhal se a šel. Posadila nás vedle sebe jako dva vdolky a udělala nám kakao, že prý jsme prochladlí.
Nakrájela trojbarevný koláč. A bez ustáním povídala, až mi z toho hrůzou vstávaly vlasy na hlavě: „Janička je hodná holka, a chytrá. Skoro samý jedničky má, a pomáhá mi. Vařit už umí, bude z ní manželka jedna radost.
“ Vypískla jsem: „Babi, prosím tě!“ Ale pořád mluvila jako dohazovačka: „A taková hezká je, naše Janička. Blondýnka. Teď měla trápení s tím gaunerem, kterej ji opustil, a to si nezasloužila.
I s maminkou má trápení. Ale naše Janička se nikdy nevzdává. Je to bojovnice. A chytrá jako liška.“ Chtělo se mi umřít. Kluk se smál. Babička ho pozvala na nedělní oběd, na kachnu a na buchty. A potom nám navrhla, zdali bychom nešli na procházku k potoku.
„Vždyť tam leje jako z konve,“ namítla jsem zdrceně. „V takovém počasí jsou procházky nejkrásnější,“ odpověděla a vystrčila nás ze dveří. Aspoň že mi podala deštník. „Netušila jsem, že je babička taková dohazovačka,“ šeptala jsem.
Kluk se pořád smál a tvrdil, že mu to vůbec nevadí. Míjel nás místní traktorista a volal: „Tak jsi tu mísu jelit vyhrál, Jirko, co?“ Jiří zbledl jako stěna. Bylo mi to jasné. Vsadili se o mě v hospodě, výhra byla mísa jelit.
Vybídla jsem ho: „Tak jdem na ta jelítka, ne?“ Vyhrkl: „Tobě to nevadí? Bál jsem se, že ztratím nejkrásnější holku svého života hned na začátku.“ Ale neztratil. Našli jsme se, i když na pochmurném místě, a už jsme se nikdy neopustili.
Jana C. (55), Chomutov.
