Lidé, kteří nechtějí mít doma zvířecí mazlíčky, jsou sami proti sobě. Zvířata totiž pomáhají dětem i dospělým. Mně vnášejí do života slunce.

My jsme doma vždycky nějaké to zvířectvo měli, protože jsme bydleli na vesnici. Jeden čas jsme chovali slepice, králíky, dokonce i prase. Nemohli chybět kočky a hlídací pes.

Měla jsem ráda všechny, ale psi byli vždycky moji nejoblíbenější, chodila jsem s nimi „na cvičák“ a vždy jsem si s nimi rozuměla.Když jsem se s manželem přestěhovala do města, myslela jsem si, že se psa budu muset vzdát, protože pobyt v panelákovém bytě by pro něj byl trápením.

Ale dlouho jsem nevydržela. Pořídili jsme si jezevčíka Ferdu. Byl to sice trochu tvrdohlavý pejsek, jak už někteří jezevčíci bývají, ale jinak náš miláček. Když po letech odešel, hrozně jsem to oplakala.

V té době mi navíc hrozilo, že přijdu o místo, a skutečně mě asi po měsíci pro nadbytečnost propustili. Byly to pro mě dvě životní rány najednou a já se málem zhroutila. To jsem ale ještě netušila, že mě čeká horší ztráta.

Život v troskách

Bylo mi tehdy čtyřicet a všude chtěli spíš někoho mladšího a atraktivnějšího. A přesně tohle chtěl i můj muž. Asi po půl roce za mnou přišel a oznámil mi, že má milenku, která s ním čeká dítě, a že chce požádat o rozvod. Prostě klasický případ.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že i mě to potká. Byla jsem totálně zničená, ale moje hrdost mi zabránila chtít na situaci něco měnit. Popravdě řečeno, nejspíš by to bylo stejně k ničemu. Manžel se odstěhoval ke své nové lásce a celkem bez problémů nás rozvedli.

Byt mi naštěstí zůstal, ale byl zoufale prázdný. Vůbec jsem netušila, co se mnou bude dál.

Je to sen?

Jenže někdy nám osud pošle i pomocnou ruku. Ta moje přišla v podobě kamarádky z dětství, kterou jsem strašně let neviděla – a najednou jsme na sebe narazily na ulici.

Já šla zrovna z úřadu práce, kde pro mě zase nic neměli, zamyšlená a málem jsem do ní vrazila. Měla radost, že mě vidí a hned mě i přes mé protesty zatáhla do kavárny. Tam jsem se jí se vším svěřila a ona pro mě hned měla řešení!

Věděla, jak miluji psy a ptala se, jestli nějakého mám. Zavrtěla jsem hlavou, pořád se mi po Ferdovi stýskalo, ale do téhle situace jsem si žádného nového pořizovat nechtěla.

A ona mi řekla, že pracuje v centru, kde cvičí psy pro canisterapii – tedy takové, kteří chodí do školek, domovů důchodců a podobně zlepšovat lidem náladu. A že zrovna hledá někoho pro tuhle práci a já jsme prý ideální kandidát. No, domluvily jsme se okamžitě.

Nastoupila jsem další týden a jsem tam dodnes. K mé práci kromě výcviku patří i vodění psů k dětem a seniorům. A vždycky, když vidím, jak všichni ve psí společnosti pookřejí, jsem šťastná, že dělám něco, co mě naplňuje a ostatním pomáhá.

Linda (61), střední Čechy