Když už jsem si myslela, že jsem konečně našla své štěstí, nebylo mi dopřáno si ho užívat dlouho. Vzpomínám jen na to, co mohlo bývalo být.

Vdávala jsem se mladá a s manželem jsem si vytrpěla své. Pil, a dokonce mě někdy v opilosti bil. Několik let mi trvalo, než jsem se odhodlala podat žádost o rozvod. Po něm jsem se těšila, že budu moct začít zase normálně žít.

Jenže soužití s alkoholikem a hrubiánem ve mně zanechalo nejen vzpomínky, ale i šrámy na duši. Už jsem nedokázala žádnému muži důvěřovat.

Znovu to nešlo

Ale samotu jsem nesla těžce. Jenže když jsem se s někým novým měla seznámit, okamžitě mi v hlavě naskočily zlé vzpomínky a já vždycky dostala strach, že se to zase bude opakovat.

A to už jsem prostě zažít nechtěla, a tak jsem od sebe každého potenciálního nápadníka odháněla. Často jsem to ani nedělala vědomě, automaticky jsem se ve stresu chovala tak, že o mě muži postupně přestávali mít zájem.

Po rozvodu jsem proto zůstala sama celých osm let, během kterých mi žádný vztah nevyšel, a tak jsem se nakonec už smířila s tím, že sama i zůstanu. Jenže pak se objevil Roman. Choval se úplně jinak než ostatní muži před ním, se kterými jsem se dosud setkala.

Byl tu vždy, když ho bylo potřeba. Nakonec jsem se odvážila mu vypovědět příběh svého hrozného manželství. A on mi řekl, že začít znovu někomu věřit po takové zkušenosti určitě není jednoduché a že klidně počká, až mu budu moct začít důvěřovat.

Díky jeho přístupu jsem se po dlouhých letech zamilovala. Roman nepije, skvěle jsme si od první chvíle rozuměli. Byla jsem šťastná. Asi po dvou letech mi navrhl, že bychom se mohli vzít, pokud tedy budu chtít. A já souhlasila. Jenže pak se to stalo.

Když jel Roman po noční z práce, narazil do něj náklaďák, a Romana odvezli do nemocnice s těžkými zraněními. Později jsem se dozvěděla, že řidič toho náklaďáku byl pod vlivem alkoholu. Bylo to jako hrozná noční můra.

Operace trvala strašně dlouho a já tam celou dobu čekala, snad jsem se i modlila. Když mě k němu poprvé pustili, byl to hrozný pohled, ale já byla šťastná, že Roman žije. Chodila jsem za ním každý den a on se pomalu zotavoval.

Bylo ale jasné, že nějaké následky si ponese do konce života. Když už mohl mluvit, řekla mi, že nechce, abych si komplikovala život s mrzákem.

Neopustím ho

Nejdřív jsem ztuhla, ale pak se ve mně všechno vzedmulo a já mu strašně vynadala. Už ani nevím, co všechno jsem na něj vychrlila, překvapilo to jeho i mě samotnou. Ale asi to zabralo. Trvalo to ještě dlouho, ale svatbu jsme nakonec měli.

Vlastně jsme pomohli jeden druhému, to nakonec uznal i Roman. Přes všechny komplikace, se kterými se potýkáme, bych nikdy neměnila!

Anežka (61), Brno