Všichni už čekali jaro, přesto začalo divoce sněžit. A nepřestávalo. Byla jsem do takového počasí špatně oblečena. Měla jsem naštěstí stále ještě zimní kabát, to ano, ale zároveň jsem si oblékla sukni a obula střevíčky na podpatku. V duchu jsem si nadávala.

Z tramvaje jsem sledovala, jak po silnici tečou proudy vody, jak v loužích mizí těžké sněhové vločky, jak lidé v kapucích utíkají před nečasem anebo hledají deštník, většinou marně. A musela jsem vystoupit, byla jsem objednaná do kadeřnictví.

I když bylo třeba jen přeběhnout mokrou silnici, udělat ještě tři čtyři skoky a otevřít dveře do osvětlené vyhřáté provozovny, byla jsem hned promočená. Sníh ve vlasech, voda v botách. Ještě jsem ji nanesla dovnitř, jako bych byla vodník.

Kadeřnictví bylo s výjimkou slečny ve světlém pláštíku a paní v recepci prázdné, stejně jako ulice před ním. Ani psa by nevyhnal. „Potřebovala bych přistřihnout, jen trošku,“ řekla jsem a klesla do křesla.

Sněžení snad ještě zesílilo. Slečna mě stříhala, tiše hrálo rádio, venku se ženili čerti. Zaparkovaná auta se měnila v mohutné sněhové koule. Sledovala jsem se v zrcadle, šklebila jsem se na sebe a v duchu jsem si říkala: Nový účes ti nepomůže, stejně si tě vůbec žádný chlap nevšimne.

Bylo mi šestatřicet a byla jsem úplně sama. Už jsem nevěřila, že by se to mohlo změnit. Venku se stmívalo, sněžení sílilo, chumelenice připomínala sněhovou bouři. Napadlo mě, že nepojedou tramvaje a že se snad ani nedostanu domů.

„Jste nějaká smutná,“ poznamenala slečna kadeřnice. Vtom dovnitř vběhl mladý muž, vysoký, v černém kabátě, teď spíš bílém – kvůli té fujavici. Vločky ve vlasech mu slušely. Zrovna jsem se zvedla, účes byl hotov.

Hledala jsem peněženku. Pohledný muž čímsi cinkal v kapse, hledal klíče. Když je konečně našel, vztekle je hodil na stolek té slečny. Pochopila jsem, že jí svazek klíčů vrací. A zřejmě to ani nebyla slečna, ale donedávna vdaná paní.

Něco na sebe navzájem zlostně zasyčeli, z toho bylo poznat, že jsou čerstvě rozvedení. Už chtěl odejít, když tu si všiml, že se zrovna oblékám do mokrého kabátu. „Pojďte, vezmu vás autem, máte přece nový účes,“ řekl velitelsky.

Nikdy jsem ho neviděla. Přesto jsem poslušně nastoupila do jeho vozu. Podivné bylo, že se ani neptal, kde bydlím. Vzal mě na večeři, aniž vyzvídal, jestli mám zájem s ním povečeřet. Ale mně se jeho rozhodnost svým způsobem líbila.

Od té doby miluji, když sněží, čím víc, tím lépe. Vždyť jsem díky divoké chumelenici našla báječného manžela.

Šárka J. (58), Olomoucko.