Říkám si, že ten nahoře nebo moji andělé nebo prostě někdo mě musí mít rád, když pracně zinscenoval tu nehodu, když způsobil, abychom se my dva setkali. On z Ostravy, já z Brna, naše auta se srazila na parkovišti v Pardubicích.

Jako by to skutečně zrežíroval sám pánbíček. Byla jsem na školení, on se tudy vracel z cesty za rodiči. Jeden o druhém jsme už dávno neměli žádné zprávy, zmizeli jsme si navzájem z očí. Kdysi, ještě na vysoké škole, byl mou tajnou láskou.

Intenzivně jsem na něho myslela možná déle než rok. Usmívali jsme se na sebe, občas prohodili několik slov, jednou už to téměř vypadalo, že z něho vypadne něco opravdu podstatného, třeba pozvání na večeři, ale nestalo se tak.

Byl nesmělý, stejně jako já. Osud nám nedal šanci. Až o zhruba dvacet pět let později jsem couvala, až jsem zaslechla nepříjemný zvuk. Narazila jsem do jiného vozu. Vyběhla jsem, ten druhý též. Byl to on. Moje dávná tajná školní láska.

Vypadal rozzlobeně, ale během vteřiny mě poznal a jeho výraz se rázem změnil. Vytřeštila jsem oči, myslela jsem, že mě klamou. Vletěli jsme si do náruče. Bylo to naše první objetí. Kdyby nás býval pozoroval náhodný kolemjdoucí, spatřil by neuvěřitelný výjev: Na parkovišti se srazí auta, vyběhnou z nich řidiči a vroucně se obejmou.

„Jsi to opravdu ty?“ zvolal. Ano, byla jsem to já, se vším, co ke mně patřilo, tedy i se zpackaným manželstvím, syndromem vyhoření, chronickou únavou a příšernou tchyní, která dělala dojem, že mě dřív nebo později fyzicky napadne.

„Opravdu já,“ pípla jsem. A už jsme spolu seděli v motorestu. Auta utrpěla pouhá škrábnutí, ale kdyby byla na odpis, asi bychom to ani nezaregistrovali. Měli jsme o čem mluvit. On zůstal na naší domovské vysoké škole, kde vyučuje.

Neoženil se, prý ho natolik žádná nezaujala. Na oplátku jsem mu svěřila, že učím na základní škole v Brně, jsem matkou dospělých dvojčat a právě se rozvádím s „mamánkem“.

Ten si k nám domů nastěhoval vlastní matku, protože jeden bez druhého nemohli být déle než pět minut.

Ale především jsme vzpomínali na školní léta a na to, jak jsme se míjeli a nikdy se nepotkali, až dnes, kdy jsme do sebe nabourali na parkovišti v Pardubicích.

Shodli jsme se na tom, že nám tím osud chtěl něco pro nás velmi důležitého naznačit – a že bychom to neměli ignorovat.

Nevídaně se k sobě hodíme. Jsme spřízněné duše. A tak jsme si řekli, že bychom to měli stvrdit i svatbou. Což se také stalo.

Hana S. (58), Brno.