Pro každou dobrou matku jsou nejcitlivějším místem její děti. Naše přátelství zkoušku ale vydrželo. S Danielou jsme byly velké kamarádky už jako děti, seděly jsme spolu v jedné lavici na základce i na střední.

Kdykoliv se mi něco přihodilo, první, komu jsem se svěřila, byla ona. Dokonce i děti jsme měly přibližně stejně staré. Ty se ale každé z nás vyvedly jinak.

Moje šly po základní škole na učňák a zůstaly v našem městě.Založily si rodiny a já se brzy dočkala vnoučat. Zato Daniely syn dělal velkou kariéru. Pracoval jako fotograf v reklamní agentuře v Mnichově.


Daniela na něj byla hrdá, ale občas to s tím vytahováním přeháněla.Jednou, když se zase rozjela, jsem se neudržela: „To je moc hezké, ale vidíš ho sotva dvakrát do roka. A vnoučata nemáš žádná…“.

Nemyslela jsem to zle, ale Daniela, která se už nějaký čas chovala divně, se hrozně urazila.Už se neozvala, nereagovala na mé telefonáty, vyhýbala se mi. Nezměnilo se to ani, když jejího manžela odvezli do nemocnice s infarktem.

Moc ráda bych jí pomohla, popovídala si s ní, ale nedovolila mi to. Naštěstí se z toho její Venca dostal, ale všechno jsem se dozvídala jen díky naším společným známým. Hrozně mi to bylo líto a po kamarádce se mi stýskalo.

Říkala jsem si, že jsem to přece až tak nepřehnala na to, aby mě tak zavrhla.Až jednoho dne.
 jela jsem za tetou do nemocnice, a tam najednou míjím ženu, která měla ovázanou hlavu šátkem.

Trefa do černého!

Bývala bych prošla kolem ní bez povšimnutí, kdybych nezaregistrovala její vyděšený výraz, když mě uviděla, a snahu otočit se ke mně zády.Zaostřila jsem a známý obličej. Byla to Daniela.

Strhaná, bledá, jako by zestárla o dvacet let… „Dano, jsi to ty?“ Chytla jsem jí za rameno a objala ji. Pevně a kamarádsky. V očích se jí objevily slzy.

Nemoc si našla i jí a ona po chemoterapii už ztrácela nejen vlasy, ale i chuť bojovat a žít.Zamířily jsme ke mně domů. Tam mi, s nekonečným smutkem v hlase řekla, co se stalo. 
Její úspěšný synáček se na rodiče vykašlal. Už čtyři roky se doma neukázal.

Manžel se kvůli tomu trápil, až to nevydrželo jeho srdíčko.A ona mi začala závidět ty moje obyčejné, hodné děti a vnuky. To, co ze mě tenkrát jen tak vyletělo, ji ranilo, protože to byla pravda a já ji zasáhla jedovatým šípem přímo do srdce.


A smutek a stesk se už taky projevil na jejím zdraví.Byla jsem šťastná, že se všechno, i když tak smutně, vysvětlilo. Společně jsme ale všechno zvládly. Dneska se ona i její manžel radují z našich vnoučat. Vždyť už byli dávno téměř jako naše rodina.

Stanislava (60), Jaroměř   .