Alzheimer je smutná choroba. Potká na závěr života mnoho z nás. Někdy, myslím, trpí okolí pacienta víc, než on sám, pokud mohu soudit podle mé matky. Máme z ní strach.

Když jsem před dvěma lety viděl na dvorku stát svou mámu, jak očividně neví, kterým směrem se původně rozhodla jít, pokládal jsem to jen za nějaký typický příznak mírné sklerózy, něčeho, co se stane i nám mladším. Jdete pro něco a než přejdete práh pokoje, už nevíte pro co.

Ale potíže naší babičky se začaly docela rychle zhoršovat.

A je to tady!

Přicházela za mnou a tajemně, i trochu omluvně, mi sdělovala, že ta moje Marcelka je sice moc hodná holka, ale nějak bych ji měl taktně poprosit, aby jí neschovávala její cibulákové sváteční hrníčky, které má tak ráda, do svých tajných skříní a aby se jí ostatně vůbec nehrabala ve věcech, že se to nedělá. V první chvíli mě tehdy polil stud a začal jsem se na svou ženu zlobit, ale pak mi rychle došlo, že tu je něco v nepořádku zcela zásadně.

V životě jsem neviděl nějaké máminy cibulákové hrníčky, měla u sebe v pokoji jen dva plechové, ve kterých si nosila z kuchyně uvařenou meltu, ale takovou parádu, o které mluvila… Snad to byla vzpomínka na její mládí, kdy uklízela u bohatých lidí ve vesnici a nějak se jí to pomotalo. To první varování ještě bylo celkem snesitelné.

Provedl jsem mámu domem, když v něm nikdo nebyl a ukázal jí, že nikde nic jejího neschováváme. Pak se ale příznaky téhle divné nemoci zhoršovaly.

Tvrdila, že viděla mou dceru, jak se vede s obrovským, černým a starým chlapem a líbala se s ním. To jsem ještě znejistěl, říkal jsem si, že něco vidět mohla, nakonec Věrušce už je šestnáct, takže věk na to má, ale když jsem se jí opatrně zeptal, rozbrečela se.

Ta otázka nepřišla ve správnou chvíli, má dcera se prý před nedávnem rozešla s klukem, mimochodem blonďatým, a dokonce se nám o tom zmiňovala, a já jsem na to nějak zapomněl. Teď jsem to ještě schytal, že se o ni ani nezajímám a pustila se do mě i žena.

Raději jsem šel do hospody.

Tam jsem u piva našel našeho osmnáctiletého syna, a když jsem mu to všechno vylíčil, přiznal se mi, že babička mu tajemně prozradila, že jsem v mládí chodil prý „s takovým hezkým chlapcem“, ale ten prý už nežije, spáchal kvůli mě sebevraždu, když jsem se oženil.

To zvládneme…

Pak mi ještě něco líčil o mé ženě, ta podle babičky hlavně pořád krade, ostatně byla už prý v životě několikrát zavřená ve vězení.

Udělalo se mi špatně, ale to jsem ještě pořád netušil, co přijde. O babičce jsme si, když jsme se pečlivě všichni zavřeli u nás v ložnici, důkladně popovídali. Usnesli jsme se, že když budeme všichni tolerantní, jistě život s ní bez větších problémů zvládneme.

Teď když víme, jak to s babičkou je, nemusíme žádné její informace složitě prozkoumávat, prostě nad jejími fantasmagoriemi mávneme rukou a bude to. Pár týdnů byl pak klid, dokonce jsme se některými jejími výmysly bavili, třeba když tvrdila, že na střeše tancoval v noci kůň a že máme pod postelí hady.

Noční útok

Pak jsem se ale jednoho dne vzbudil nějakým hlukem v chodbě. Babička má pokoj na jejím konci, bydlíme ve vesnici ve starém stavení. Sedl jsem si na posteli, poslouchal jsem, jestli ještě něco neuslyším a měl jsem pocit, že je všechno v pořádku.

Když už jsem vzhůru, dojdu si na záchod, řekl, jsem si. Obul jsem si pantofle a šoural se ke dveřím. V noci při těchto mých výletech nikdy nerozsvěcím, aby mě světlo moc nevyrušilo a já mohl zase usnout.

To, které sem dopadá oknem díky pouliční lampě, úplně na tu cestu, kterou znám i se zavřenýma očima, stačí. Když jsem ale dveře otevřel, vyděsil jsem se k smrti. Před obličejem se v umělém světle lampy zaleskla sekyrka, kterou nad hlavou třímala babička.

Ten výjev doprovodil její zuřivý jekot. Sekyrka se nezadržitelně blížila a já jsem se v rozespalosti stačil jen trochu uhnout.

Máme na to?

Ostří se zaseklo do mé klíční kosti a přerazilo ji. Zařval jsem také. Sekyra spadla na zem na dlaždičky. Sáhl jsem po vypínači a rozsvítil.

Babička začala ječet znovu a to už vyšel z pokoje syn, který pro změnu v ruce držel šavli po dědovi, která visela v jeho pokoji na stěně. Když uviděl ten živý obraz málem dokonané tragédie, sepnulo mu a hned sáhl pro židli stojící u dveří, na kterou mě posadil.

Babička stála a nepřítomně koukala.

Odvezli mě do nemocnice, babičce dali prášky na spaní a zamkli v jejím pokoji a já jsem lékařům řekl, že jsem v noci nešťastně zakopl a upadl na hranu uhláku. Sekyrku, která stála v chodbě a já s ní dělal třísky na zátop do kamen, od té doby uklízíme a babičku zamykáme.

Na spaní dostává půl rohypnolu a zapíjí ho čajem z meduňky. Teď pro změnu říkáme báchorky my jí, že to je lék proti strašidlům. Něco na tom ostatně pravdy je. Nemůžu dát svou maminku někam do ústavu, opakovaně mi to kdysi kladla na srdce.

Takový konec by byl pro ni strašlivý a já jí svatosvatě slíbil, že to nikdy neudělám. I přes všechna opatření máme ale všichni z babičky strach, není to žádná třasořitka, byla vždy zvyklá fyzicky pracovat a má pořád páru. Máme se na pozoru. Doufám, že někdo z nás nebude s tím onemocněním brzy na řadě.

Jaroslav (62), Karlovarsko .