O některých lidech si myslíme, že jsou blázni. Oni ale jen vidí věci, které my nevidíme.

V našem velkém panelákovém bytě jsme bydleli už léta. Lidé se tu často měnili, ale já bych náš byt v desátém patře s výhledem na město s nikým neměnila. Sousední byt zůstával často prázdný, protože ho majitelka pronajímala.

Pokaždé o tom mluvil

Nový soused, který se tam nastěhoval, byl sympatický muž asi kolem čtyřicítky. Poprvé jsem s ním mluvila, když jsem stála na balkóně, zatímco on se díval na město ze svého okna o kus dál.

Už během prvního rozhovoru jsem viděla, že je nešťastný a také jsem se dozvěděla proč. Před časem tragicky zahynula jeho největší láska, utopila se. Od té doby prý jeho život ztratil smysl.

Z jeho smutného příběhu jsem se při dalších náhodných rozhovorech dovídala stále víc. Pak mě jednoho dne šokoval, když ukázal dolů před dům a prohlásil, že tam svoji osudovou ženu spatřil. Pomyslela jsem si, že mu asi žal narušil normální vnímání.

Při každém dalším povídání na tom ale trval. Říkal, že dotyčná tam na něho čeká. Já jsem dole samozřejmě nikoho neviděla. Nesnažila jsem se to ale sousedovi nijak vymlouvat. Věděla jsem, že zhroucené city mohou s člověkem udělat nepěkné věci.

Podlomila se mi kolena!

Asi dva měsíce poté, co se soused nastěhoval, jsem se jednoho dne vracela domů a viděla, jak před domem stojí dav lidí. Dozvěděla jsem se, že jeden muž z našeho domu spáchal sebevraždu. Byl to samozřejmě ten náš soused. Vyskočil z okna v desátém patře.

Jeho smrt jsem oplakala. Na balkón se mi pak dlouho nechtěla chodit. Když jsem se tam jednoho podvečera konečně odvážila, hleděla jsem dolů a myslela na mrtvého souseda. Náhle se mi podlomila kolena a musela jsem se přidržet zábradlí.

Spatřila jsem totiž muže od vedle, jak stojí dole před domem a mává na mě. Nebyl sám. Vedle něho stála nějaká ženská postava. Trvalo to jen chvíli, pak se oba otočili a odcházeli a najednou zmizeli.

Dnes už jsem přesvědčená, že soused tehdy na balkóně mluvil pravdu a že ta žena byla jeho mrtvá láska.

Iva S. (49), Brno