Byl to neuvěřitelný mazel a dobrák, který si nechal všechno líbit. Měl rád své pohodlí a prospal celé dny. Najednou nás ale všechny překvapil. Neváhal se zaútočit a bránit.

O kočkách se říká, že jsou falešné a že by páníčka nikdy nechránily. Já se ale na vlastní kůži, a to doslova, přesvědčila o tom, jak razantně a odvážně zasáhl náš kocour ve chvíli, kdy jsem z jeho pohledu ubližovala svému malému pravnukovi.

Vystartoval po mně tvrdě, ačkoliv mě znal léta a měl mě rád. Byl to sice domácí mazlíček mého manžela, ale já byla ta, která kocoura krmila a česala jeho dlouhé chlupy.

Barabáš, jak jsme naše čtyřnohé dítě pojmenovali, se stal mým nohsledem a každodenním společníkem. S manželem jsme byli sice už v důchodu, ale muž pracoval brigádně ve vrátnici, tak jsem mnohem více času s kocourem trávila já.

Zvíře mě milovalo, o to více mě tedy překvapila jeho nečekaná reakce, když ke mně jednou přijela na návštěvu moje vnučka se synkem. S radostí jsem jí malého Matýska pohlídala, aby si mohla vyrazit do města a užít aspoň chvíli svobody od mateřských povinností…

Pořádně se naštval

Když jsem malého Matýska přebalovala, nechala jsem ho na gauči jen tak. Aby si užíval přirozené nahoty, kterou miminka milují. Šimrala jsem Matýska na nožičkách, pochodovala mu prsty po bříšku a chlapeček se smál.

Vzpomněla jsem si, jak měly moje děti rády, když jsem je, samozřejmě jen jako, kousala zlehýnka do bříška a vrčela. Jak při tom výskaly, tahaly mě za vlasy a za nos. A tak mě napadlo to vyzkoušet. Efekt byl veliký.

Dováděli jsme s pravnoučkem, já vrčela, kousala ho a on mě tahal za vlasy a výskal. Až jsem najednou zaslechla výhružné vrčení.

Zvedla jsem hlavu. Proti mě stál náš kocour. Oči mu svítily, měl bojovný postoj, pouze špička ocasu se pohybovala ze strany na stranu.

Báli jsme se všichni

Došlo mi, že se na mě chce vrhnout. Snažila jsem se zachránit situaci tím, že se nebudu hýbat. Ani okem jsem nemrkla. Pravnuk ale dál mával ručičkami a výskal. Čekal další můj výpad. Doufala jsem, že na mě kocour nezaútočí, když jsem ten, kdo se o něj stará.

Ale on skočil. Prokousl mi loket. A tvářil se, že mu to nestačilo. Vyskočila jsem na nohy a bála se o pravnuka, kterému kocour stál přímo u hlavy. Jakmile jsem ale chtěla chlapečka uchopit a zvednout, kocour zaútočil znovu. Zahnal mě až do rohu pokoje.

A tam mě hlídal. Oči ze mě nespustil. Naštěstí se vnučka brzy vrátila, a vysvobodila mě. Pro mě to byla velmi zajímavá zkušenost. Náš kocour Barabáš statečně chránil lidské mládě, protože si myslel, že mu je ubližováno.

U kočky bych to dokázala pochopit, ale u kocoura mě taková touha chránit mládě velmi překvapila.

Anna (57), Velešín .