Chodili jsme spolu od šestnácti let, a byli jsme tak zamilovaní! Ale potom přišlo cosi, co zamíchalo našimi kartami. Ošklivě. S Milanem jsme měli krátce před svatbou.

Všechno bylo růžové, naše budoucnost vypadala pohádkově. Byli jsme spolužáci ze střední školy, chodili jsme spolu od šestnácti let. Bylo to nesmírně romantické. Měli jsme se brát prvního července, dodnes si to datum pamatuji – ačkoli se svatba neuskutečnila.

Všechno bylo připravené. Hostina v nádherné výletní restauraci uprostřed lesa, krajkové šaty, dlouhé až na zem, ve kterých jsem vypadala jako princezna.

A právě cesta do restaurace, kde jsme se chtěli zeptat, zda je všechno v pořádku a zda skutečně připraví námi vybrané menu, se nám stala osudnou.

Vběhla nám do cesty kočka. Milan se jí zoufale snažil vyhnout, aby jí neublížil, a vrazil do stromu. Zatímco já vyvázla jen s několika oděrkami a škrábanci, Milan ztratil vědomí. Nehýbal se. Těžko vylíčím, co jsem v těch vteřinách a minutách prožívala.

Svatbu jsme zrušili. Datum, ke kterému jsem se tak upínala – onen magický první červenec – se naším svatebním datem nestalo. Krajkové šaty, dlouhé až na zem, mi bez hnutí visely ve skříni.

Svatební menu, tedy knedlíčková polévka, svíčková a svatební dort, jsem nikdy neochutnala.

Již napečené svatební koláčky jsem hodila do koše. A namísto svatební cesty do Jugoslávie jsem chodila plakat do nemocnice. Nebylo jisté, zda bude Milan ještě někdy chodit. Umí si vůbec někdo představit, jak mi tehdy bylo? Milan byl moje životní láska.

Můj svět se rozpadal na malé kousíčky a vypadalo to, že už je nikdy nikdo neslepí. Dokonce jsem se ocitla u psychiatra. A pak se to stalo. Od té doby věřím na zázraky. Milan udělal první krůček. Pak první krok.

Vzpomněla jsem si, že jsem několik dní před tímto zázrakem kráčela polní cestou, kde stála soška Panenky Marie. Položila jsem jí k nohám kytici polního kvítí a poprosila ji, aby udělala zázrak. Stalo se.

Možná tomu nebudete věřit, ale do roka, dalšího prvního července, jsme slavili svatbu. S hostinou v nádherné výletní restauraci uprostřed lesů a s polévkou s játrovými knedlíčky.

Oblékla jsem si přesně ty šaty, o kterých jsem si myslela, že budou nehybně viset v předsíni už navěky.

A v duchu jsem si říkala, že za to, jak hrozná věc se nám přihodila, bychom si zasloužili dlouhý a šťastný společný život. A to se nám skutečně vyplnilo. Jsme stále spolu, jsme nesmírně šťastni, narodili se nám dva kluci.

Ti už mají svoje děti, a tak se radujeme z vnoučat. Od doby, kdy jsme se seznámili, uplynulo bezmála čtyřicet šťastných let. Každé ženě bych přála tak krásný život.

Ivana C. (55), Olomouc.