Chci vám napsat příběh, který jsem vyprávěla dětem a dnes už i vnoučatům. Stal se mi v mládí, když jsem po maturitě začala pracovat.

Vystudovala jsem zdravotnickou školu a nastoupila do nemocnice jako sestra. Neměla jsem to snadné už od začátku, umístili mě na ARO. Hned jsem přišla do kontaktu s těžkými úrazy.

Byla jsem skoro zamilovaná

První sobotu, kdy jsem sloužila, přivezli mladíka po těžké autonehodě. Byl v bezvědomí a musel se okamžitě podrobit náročné operaci hlavy. Dopadlo to dobře. Pacienta převezli na mé oddělení.

Když přišel Luděk, jak se mladík jmenoval, znovu k sobě, začali jsme si postupně povídat. Líbil se mi a připadal mi jako zkušený a světaznalý člověk, se kterým bych klidně ráda měla vztah. Jeho zdravotní stav se rychle zlepšoval.

Nakonec po měsíci z nemocnice odešel, ale ještě předtím jsme si vyměnili adresy a telefonní čísla. Luděk se ale už neozval a já se zamilovala do jiného kluka.

Toho jsem si nakonec vzala, měla s ním děti a prožívala spokojený život. Osudem mi bylo ale souzeno, abych se s tím dávným sympatickým pacientem setkala ještě jednou!

Příjmení jsem si dobře pamatovala!

Pracovala jsem už jako vrchní sestra, když mi u jména jedné nově přijaté pacientky bleskla hlavou vzpomínka na Luďka. Jeho příjmení totiž rozhodně nepatřilo k těm obvyklým – a tahle paní ho měla také. Sebrala jsem odvahu a zeptala jsem se, jestli Luďka nezná.

Nebyl to její manžel, jak jsem se zprvu obávala, ale švagr. Nechala jsem mu tedy vyřídit pozdrav od sestřičky, která ho kdysi ošetřovala. Následující neděli někdo zaklepal na dveře sesterny. Byl to on.

Trochu zestárnul, hodně zmužněl a projevoval nadšení, že mě vidí. Vzpomínali jsme na ty minulé časy. Dozvěděla jsem se, že se oženil a rozvedl. Já jsem ale na svém životě nic měnit nehodlala. Znovu po mně chtěl telefonní číslo a slíbil, že zavolá.

Tehdy jsem ho ale viděla naposledy. Možná, že je nám ale souzeno ještě jedno setkání. Jak se říká, do třetice všeho dobrého!

Kateřina S., (54), Liberec