Jsou místa, která v sobě skrývají hrůzná tajemství, pohřbená hluboko pod zemí. Dozvíme se o nich až prostřednictvím temných sil!
Mít své vlastní bydlení je pro mnoho lidí nedostupným snem. Pro moji rodinu to bylo stejné, většinu života jsme s manželem a dětmi prožili ve velkém pronajatém panelákovém bytě.
Pak jsme ale nečekaně po jedné manželově vzdálené tetě zdědili lukrativní pozemky. Ty jsme prodali a za výtěžek jsme se rozhodli postavit vlastní dům nedaleko Prahy.
Stalo se to po půlnoci
Protože jsme měli finance, netrvala stavba domu dlouho. Byl dostatečně velký jak pro mě a Láďu, mého manžela, tak pro naši dceru, zetě a jejich děti. Vlastně se jednalo o takový dvojdomek, z něhož jsme větší část věnovali právě mladým.
Když byl dům konečně zkolaudován, čekala nás tam první noc, zatím tedy mě a Láďu – dcera s rodinou byla v té době na zahraniční dovolené. Netušila jsem, jakou hrůzu ve vytouženém domě zažiji.
První noc se ještě nic nedělo, ale druhou noc jsem tam měla strávit sama, protože manžel měl čtyřiadvacetihodinovou směnu v práci. Neměla jsem žádný strach, dům mi připadal zcela bezpečný.
Stál sice na kraji vesnice, oddělený navíc zahradou od sousední vilky, ale vládl zde naprostý klid. Šla jsem spát celkem brzy. A brzy jsem se rovněž vzbudila, trochu zmatená z toho, že je kolem stále tma. Podívala jsem se na svítící číslice budíku – bylo krátce po půlnoci.
Než jsem stačila přijít na to, co mě probudilo, ta příčina se připomenula sama. Byl to tlumený výkřik, následovaný usedavým pláčem. Ozývalo se to odněkud z domu.
Napadlo mě, že jsem možná zapomněla vypnout televizi, případně že se nějak zapnula sama. Rozsvítila jsem a šla to zkontrolovat, ale viděla jsem jen tmavou obrazovku. V tom se ty zvuky ozvaly znovu!
Slova po chvíli zmizela
To už jsem se zpotila strachem, protože bylo jasné, že v domě straší. Musela jsem se s tím vyrovnat sama. Nechtěla jsem volat manžela do práce, protože by se mi mohl vysmát.
V novém bydlišti jsem nikoho neznala a asi bych těžko šla k někomu zvonit po půlnoci s tím, že se doma bojím.
Zvuky zanedlouho utichly, ale já jsem stejně do rána neusnula. Když se potom začalo rozednívat, podívala jsem se na zeď za postelí. Málem jsem omdlela úlekem. Na stěně byl totiž červený nápis: Proč jsem musel zemřít? Ten po chvíli zmizel.
Mohla jsem si stokrát namlouvat, že to třeba byla jen halucinace z vyčerpání, ale ve spojitosti s nočním zážitkem toho na mě bylo zkrátka moc. Manžel se vrátil z práce a já mu o všem vyprávěla. Díval se na mě s podezřením, zda si nedělám legraci. Pak ale pochopil, že jsem to, o čem mluvím, skutečně prožila.
Dávná ošklivá historie
Rozhodli jsme se poradit se s jednou známou, která se věnovala nadpřirozeným jevům. Ta nám řekla, že na místě, kde jsme dům postavili, možná v dávné minulosti došlo k nějakému zločinu. Duch, který je s tím spojený, se nyní ozval a dal o sobě vědět.
Znělo to sice šíleně, ale logicky. V dalších dnech a nocích se už nic podobného neopakovalo, i když jsem se usnout vždy bála. Až o pár měsíců později, když jsme se bavili s jedním místním starým pánem, dozvěděla jsem se, že ta naše známá měla pravdu.
Za první republiky byl na místě, kde stojí náš dům, křovinatý porost. V něm byla nalezena zavražděná mladá dívka. Pachatele se nikdy nepodařilo dopadnout a totožnost té dívky také nikdo nezjistil, takže se na případ postupně zapomnělo.
Připomněla ho až ta děsivá noc, kterou jsem prožila. V domě už bydlíme řadu let a žádné další záhadné jevy se nestaly. Kdykoliv si ale vzpomenu na svůj zážitek a na událost, se kterou je toto místo spojené, nemám z toho dobrý pocit.
Libuše H., (63), střední Čechy