Říká se, že člověk má odpouštět a zapomínat. A stejně tak se říká, že pomsta nejlépe chutná za studena.

V sedmnácti letech jsem byla naivní venkovská holka. Při zpětném pohledu se nedivím, že mě Robert tak snadno svedl a využil. Pocházel ze sousední vesnice, byl to svalnatý krasavec po vojně, který hýřil sebevědomím a po němž většina dívek toužila. Dělalo mi dobře, že právě já jsem ta vyvolená.

Vytratil se z mého života

Čím krásnější zážitky člověk prožije, o to horší bývá šok, který je následuje. Poté, co jsem zjistila, že s Robertem čekám dítě, jsem byla rozhodnutá si svého milence vzít a nechat školu školou. Čekalo mě ale kruté vystřízlivění.

Nejen, že Robert řekl, ať na nějaké vdávání zapomenu. Nechtěl ani pokračovat ve vztahu a navíc mě obvinil, že to dítě stejně není jeho. Zhroutila jsem se. Robert mě opustil a když jsem doma řekla, co se stalo, víceméně mě donutili jít na interrupci.

Trvalo několik let, než jsem se z toho všeho vzpamatovala. Ty nejkrásnější roky mládí jsem prožila v utrpení, uzavřená a bez důvěry ve vztahy. Nikdo mi je nikdy nemůže vrátit.

Roberta jsem nenáviděla, ale vytratil se z mého života, ostatně odstěhoval se i z té vedlejší vesnice.

Já jsem se po maturitě přestěhovala do města k tetě, mimo jiné i proto, že v malé obci se věci těžko utajují a o mém „hříchu“ všichni věděli a dívali se na mě tak trochu skrze prsty.

Z dcery se stala důvěrnice

V pětadvaceti jsem si konečně našla někoho, komu jsem mohla věřit. Jmenoval se Martin a byl to hodný a slušný mladý muž, možná až moc. Zamilovala jsem se do něho a za rok jsme se vzali. Chtěla jsem s ním mít dítě, ale strašně dlouho se nám to nedařilo.

Přičítala jsem to svému přerušenému těhotenství v sedmnácti. Brala jsem to dokonce jako trest. Po čtyřech letech ale příroda vyslyšela moje přání a na svět přišla dcerka Anetka. Stala se pro mě nejmilovanější bytostí.

Vztah s Markem bohužel nevydržel, ale rozešli jsme se přátelsky, když Anetce bylo šest. Všechnu svoji pozornost a péči jsem soustředila na dceru. Vyplatilo se mi to. Stala se z ní i moje kamarádka a důvěrnice.

A tak se jednoho dne, když už jí bylo osmnáct, dozvěděla i můj příběh z mládí. Na Roberta, ačkoliv ho nikdy neviděla, měla stejnou zlost jako kdysi já.

Zapojila do toho kamarádku!

Za těch třicet let moje touha nějak se Robertovi pomstít dávno vyhasla, zbyla jen lítost. Zpětně jsem pochopila i svoji naivitu, která byla také částečně na vině. Ona touha vrátit vše Robertovi i s úroky se ale přenesla na Anetu.

Od chvíle, kdy se o mém zkaženém mládí dozvěděla, tahala ze mě další a další informace. A pak s tím jednoho dne přestala. Byla jsem ráda, protože jsem s dcerou mluvila upřímně, ale nebylo mi to zároveň příjemné.

Za čtvrt roku po našich rozhovorech za mnou jednoho večera Aneta přišla a řekla mi, že jsem pomstěná. Nechápala jsem. Překvapeně jsem pak naslouchala tomu, co dcera zorganizovala. Vystopovala Roberta a zapojila do všeho svoji kamarádku.

Ta mého někdejšího prvního přítele nenápadně kontaktovala a postupně svedla. Nebylo to prý nic těžkého. Ve chvíli, kdy doma přiznal, že má mladou milenku a chce se rozvést, ho opustila. Ještě předtím mu ale řekla, kdo ho pozdravuje – uvedla moje jméno.

Byla jsem z toho v šoku a nejdřív jsem Anetě vynadala. Až když jsem se uklidnila, řekla jsem si, že boží mlýny opravdu melou, tedy pokud jim nějaký člověk pomůže. Aneta mi pak pustila video, které si její kamarádka natočila na mobil;

právě s tou chvílí rozchodu. Viděla jsem zestárlého Roberta a nebyl to příjemný pohled. Nevěřícně sledoval, co mu jeho domnělá mladá láska říká. Možná mě odsoudíte, ale za tu chvilku mého zadostiučinění to opravdu stálo!

Tereza H. (48), Děčín