Naši nebeští hlídači nám pomáhají nejen ve chvílích, kdy jsme v nebezpečí.

Když člověka potká nějaký dramatický životní zvrat, může reagovat různě. Někdo se nenechá zatlačit osudem do kouta a dál se aktivně snaží jít nastoupenou cestou. Jiný typ lidí se naopak uzavře před světem a jenom se trápí. Já jsem vždycky patřila právě k tomu druhému typu.

Smutek se mnou nikdo nesdílel

Rozvod v mém životě přišel naprosto nečekaně. Byla jsem si manželem natolik jistá, že jsem jeho slova o tom, jak se zamiloval do mladší ženy, brala nejprve jako pokus o vtip. Myslel to ale vážně a také podle toho jednal.

Nekladla jsem mu do cesty žádné překážky. Připadala jsem si jako hypnotizovaná. Pořád jsem si říkala, že se mi to jen zdá. Nedokázala jsem to ani obrečet. Děti sice stály při mně, ale měly svých vlastních starostí dost.

Se synem jsem se moc nestýkala kvůli snaše, se kterou jsme si vzájemně vůbec nerozuměly. A dcera byla sice hodná a pozorná, ale také velká kariéristka. Jejím životním programem byl úspěch v práci – a pak dlouho nic.

Do práce jsem nechodila, dělala jsem účetnictví na živnostenský list a většinou doma. Dlouholetou kamarádku jsem měla pouze jednu. Také ona prožívala zrovna těžké období, protože byla vážně nemocná s ledvinami. Na svůj život, který se tak najednou úplně změnil, jsem tak zůstala sama.

Narozeniny bez oslavy

Stala se ze mě zatrpklá a uzavřená samotářka. Nic mi už nedělalo radost. Nejhorší bylo, že jsem vlastně necítila ani zoufalství. Přestala jsem věřit, že mě ještě něco hezkého v životě potká a smířila jsem se s tím.

Byl to takový „život bez života“, a trvalo to hrozně dlouho. Tak dlouho, až jsem to začala brát jako normální stav věcí. S manželem už jsem se nevídala. S nemocnou kamarádkou jsem si občas povídala telefonicky.

Syn a dcera mě pravidelně navštěvovali, ale moc zájmu o můj stav neprojevovali a já se jim svěřovat nechtěla. Takový byl stav i v době mých padesátých narozenin. Děti na ně nezapomněly, ale žádná oslava jako v minulosti se nekonala.

Místo toho jsem seděla doma s otevřenou lahví vína a dívala jsem se prázdným pohledem do zdi. Setmělo se a já chtěla jít spát, když se náhle ozvalo zacinkání zvonku. Otočila jsem se a málem vykřikla. V místnosti stál anděl. Poznala jsem to hned podle křídel. Měl tvář krásné mladé ženy a začal ke mně jemným hlasem promlouvat.

Anděl věděl, co mě potká!

Ta slova vůbec nebyla laskavá. Anděl mi vyčítal, že jsem se příliš brzy vzdala snahy něco změnit a přestala jsem věřit, že na mě ještě něco hezkého čeká. Prý nade mnou drží ochrannou ruku, ale nemůže mi pomoci, když si to nebudu přát i já sama.

Jednalo se spíš o takové kázáníčko; já jsem ale dobře věděla, že si ho zasloužím. Dostala jsem několik obecných rad a tipů, co mám se svým životem udělat. A také jedno konkrétní doporučení: měla jsem jít následující neděli po obědě na jednu výstavu.

Chtěla jsem namítnout, že mě obrazy moc nezajímají, ale mlčela jsem. Anděl domluvil, podíval se mi do očí a pak byl najednou pryč. Já jsem ještě chvíli seděla jako omráčená.

Pak jsem se vzpamatovala a poprvé za několik týdnů jsem vyrazila alespoň na večerní procházku. Na tu výstavu jsem se v neděli vydala. Oslovil mě tam sympatický muž. Připadala jsem si, jako bych ho znala už řadu let. Pozval mě na kávu. Nádherně jsme si rozuměli.

V ten den jsem byla poprvé od rozchodu s manželem znovu šťastná. A vlastně to trvá dodnes. Jsem za to svému andělu vděčná; vím, že bez jeho domluvy bych se jen dál trápila a přežívala.

Člověk prostě občas potřebuje impuls z jiného světa, aby si uvědomil, že je tu vždycky šance na to, že přijdou lepší dny!

Věra T., (51), Praha