S některými tragédiemi se člověk nikdy nemůže smířit, zvlášť když jde o vlastní dítě.

Dlouho mi připadalo, že se můj život odvíjí podle hezkého scénáře. Ještě na střední škole jsem začala chodit se spolužákem, kterého jsem si později i vzala. Přáli jsme si mít syna a dceru a přesně v tomto pořadí nám to i vyšlo. Nejprve se narodil Tomáš, tři roky po něm Veronika.

Najednou si s námi neměl co říct

Do svých osmnácti let byl Tomáš pohodový kluk, potom se ale najednou jeho povaha změnila. Začal se uzavírat do sebe, ale pokud měl nějaké problémy, nechtěl o nich mluvit. Chodil na střední školu, prospěch měl dobrý, maturitu udělal s vyznamenáním.

Dostal se i na vysokou, přesně tam, kam chtěl. Mluvil s námi ale čím dál tím méně. Bydlel stále u nás, ale nesvěřoval se nikdy s tím, kam nebo s kým jde. Odcházel z domova čím dál častěji, aniž by řekl, kdy se vrátí zpátky.

Marně jsem se s ním pokoušela promluvit. Bylo to, jako bych najednou místo syna měla doma cizího člověka. Trápilo mě to, ale nevěděla jsem, co s tím. A manžel byl věčně pracovně zaneprázdněný, takže na nějaký pokus o rozhovor s Tomášem neměl čas.

Po víkendu přišel můj nejhorší den

Na ten srpnový víkend nikdy nezapomenu. Syn opět odjel bez toho, aby dal vědět, kam má namířeno. Obvykle se vracel v neděli večer, tentokrát ale zpátky nepřijel. Když po něm nebylo stopy ani v pondělí, obvolali jsme všechny jeho známé.

Nikdo nic nevěděl. Měla jsem o Tomáše čím dál větší strach. V úterý přijeli policisté a oznámili nám tu nejstrašnější zprávu. Náš syn zvolil dobrovolnou smrt, náhodný chodec ho našel oběšeného v lese.

Zhroutila jsem se a bolest ze ztráty Tomáše ve mně bude už napořád. Stejně tak mě ale drtí skutečnost, že se nikdy nedozvím, proč se syn takto rozhodl. Žádný dopis na rozloučenou po sobě nenechal.

Je to už sedmnáct let, co se to stalo. Občas mě trápí představy, jak by se býval vyvíjel Tomášův život, kdyby tu byl s námi. V takových chvílích se neubráním slzám.

Lenka M. (58), Třebíč