Neznali jsme se, přesto jsme si byli blízcí. Na hřbitově jsme se potkávali pravidelně každý týden. A viděla jsem ho tam i v den, kdy se konal jeho pohřeb.

Když můj muž Radek zemřel, stal se hřbitov místem, které jsem často a pravidelně navštěvovala. Bylo to moje útočiště, kde jsem mohla se manželem promlouvat a vzpomínat na naše společné chvíle. U jeho hrobu jsem cítila jeho blízkost. To mi přinášelo klid a sílu.

Najednou stál za mnou

Dávat květiny a svíčky na jeho hrob jsem chodila pravidelně jednou týdně. Vždy o víkendu. Právě během něj jsem se cítila nejvíc sama. Zrovna jsem upřeně hleděla na Radkův obrázek v bílém porcelánovém rámečku, když jsem si všimla stínu vedle hrobu.

Polekaně jsem sebou škubla. Za mnou stál asi sedmdesátiletý muž. Měl vřelé oči a na hlavě kostkovaný klobouk. Napadlo mě, že vypadá úplně jako pohádkový dědeček.

„Odpusťte mi, nechtěl jsem vás rušit, a už vůbec ne vás polekat,“ omlouval se laskavým, měkkým hlasem.

„Nic se nestalo,“ řekla jsem. Oprášila jsem si kalhoty a vstala. „Víte,“ pokračoval, „upoutal mě ten oválný porcelánový rámeček.

Moje drahá nebožka má na náhrobku stejný.“ Pak vytáhl z kapsy malou čajovou svíčku se zeleným voskem a zapalovač, kterým zapálil knot.

„Tu máte,“ řekl a položil mi svíčku do dlaně. „Dejte ji manželovi na hrob. Moje žena věřila, že zelená barva uklidňuje, dává naději a sílu. A to jsou věci, které potřebujeme všichni.“ Pak se otočil, popřál mi hezký den a odešel.

Zbyl po něm jen klobouk

Během svých návštěv na hřbitově jsem na dotyčného muže ještě několikrát narazila. Pokaždé jsme spolu prohodili pár slov, občas jsme se i prošli mezi náhrobky nebo jsme se posadili na lavičku a jen mlčky hleděli před sebe.

A vždy, než jsme se rozloučili, mi do ruky vtiskl zelenou čajovou svíčku. Jednou, bylo to v sobotu odpoledne, jsem jako vždy klečela u Radkova hrobu. Povídala jsem mu o našich vnucích, kteří zrovna začali chodit do školy a o tom, jak jsou šikovní.

„Miloše baví čtení a Honzík je nadaný na hudebku. Dokonce přemluvil rodiče, aby mu zaplatili hodiny klavíru. Asi má ten hudební talent po tobě, táto,“ vykládala jsem zrovna Radkovi, když jsem postřehla muže s kostkovaným kloboukem, jak míří k hrobu své ženy.

Po pár minutách jsem se zvedla a chtěla ho jít pozdravit. Nikde jsem ho však nezahlédla. Ani v uličkách, ani u hrobu jeho ženy. „Zvláštní,“ pomyslela jsem si a zamířila k východu. Cestou jsem míjela smuteční síň, kde se právě konal něčí pohřeb.

Když jsem tam nahlédla, uviděla jsem v černém rámu fotografii svého známého. „To není možné,“ pomyslela jsem si. „Vždyť jsem ho před pár minutami viděla.“ Pan Luděk, to bylo jeho jméno, ale skutečně zemřel.

Před několika dny ho skolila mrtvice. Ani nevím proč, ale vydala jsem se k hrobu jeho ženy. Na náhrobku byla zelená dohořívající svíčka a vedle ní ležel kostkovaný klobouk…

Božena P. (65), Praha