Tajemný nápoj podle starého receptu dodával nečekané schopnosti.

Vždycky jsem se zajímala o věci mezi nebem a zemí, ale jen tak okrajově. Nikdy jsem neměla touhu nebo potřebu pouštět se do nějakých pokusů. Na to byl v našem příbuzenstvu jiný člověk, můj synovec Marek.

Už v době dospívání se zajímal o magii nebo spiritismus. Ovládal i astrologii a opravdu mi párkrát dobře poradil. Kvůli svým zálibám vlastně neměl čas a možná ani chuť najít si nějakou dívku, takže byl ve třiceti letech stále svobodný.

Odhalil své tajemství

Na jedné rodinné oslavě mě Marek oslovil s tím, že by měl pro mě zajímavý návrh. Chtěl, abych se společně s ním zúčastnila jednoho experimentu, o kterém bych však nesměla nikomu nic říkat. Nejprve jsem to odmítla, pak ale zvítězila moje zvědavost.

Vyzvala jsem ho, ať mi sdělí, o co by se jednalo, ale on to nechtěl během oslavy prozradit. Domluvili jsme se, že se za ním za týden zastavím. V dohodnutý den jsem se za synovcem skutečně vypravila.

Do té doby jsem si jeho záhadným pozváním moc hlavu nelámala, ale cestou k němu ve mně rostlo napětí.

To se ještě zvýšilo, když Marek začal odhalovat své tajemství. V jedné staré knize o magii našel recept na nápoj z různých bylin, který dokáže dát lidem zvláštní schopnosti. On sám ho zatím nevyzkoušel. Potřeboval někoho, kdo by na něho dohlédl a tuto úlohu chtěl svěřit právě mně.

Začalo to hned u vchodu

Trochu jsem si oddechla, protože mi na tom nepřipadalo nic složitého – ostatně dlouhá léta jsem pracovala ve zdravotnictví. Možná i to byl důvod, proč Marek věřil právě mně. Nápoj podle staré knihy měl už připravený a napil se ho. Pak vyslovil poněkud divnou prosbu, zda bych ho doprovodila na hřbitov.

Zarazilo mě to, ale právě u synovce mi to zase nepřipadalo tak moc zvláštní. Jeli jsme na kraj městečka a vstoupili mezi hroby. Počasí nám moc nepřálo, zrovna začalo drobně mžít. Na hřbitově proto nikdo nebyl.

Hned jak jsme tam vstoupili, jsem si ale všimla, že se s Markem něco divného děje.

Vypadal jako člověk, který si vzal nějakou drogu. Třásl se a hleděl upřeně před sebe. Chvílemi se mu v očích odrážel strach, pak se zase rozesmá. Choval se zkrátka jako šílenec.

Slyšela jsem hlasy!

Pro jistotu jsem Marka ze hřbitova odvedla. Naštěstí tu scénu nikdo neviděl. Synovec se rychle vzpamatoval a navrhl, ať si vyměníme role. Nápoje jsem se měla napít já a on na mě dá pozor. Nechtěl prozradit, co uvidím nebo uslyším. Přemluvil mě  a já se opravdu z lahvičky trochu napila.

Vraceli jsme se zpátky na hřbitov. Najednou se mi v hlavě začaly ozývat hlasy, i když kolem nikdo nebyl. Obcházeli jsme jednotlivé hroby a já se dívala na jména mrtvých a jejich fotografie. Pochopila jsem, že to ke mně mluví jejich duše.

Málem jsem se z toho zhroutila. Ty hlasy byly stále silnější.

Poprosila jsem synovce, aby mě odvedl pryč. Až když jsme vyšli ven ze hřbitova, tak v mojí hlavě zavládlo opět ticho. Vynadala jsem Markovi, do čeho mě to zatáhl a vymínila jsem si, že už nikdy nic podobného nechci opakovat. Byl z toho trochu naštvaný a nerozešli jsme se úplně v dobrém.

Domů jsem se vrátila ve špatné náladě. Nemohla jsem přestat myslet na to, co jsem dnes zažila. Marka jsem už pak nikdy neviděla. Za měsíc zemřel na selhání srdce, alespoň to tvrdila lékařská zpráva.

Já tomu ale nevěřím, určitě dělal zase nějaký experiment a tentokrát se mu vymkl z rukou.

Věra T., (60), Vysočina