Stalo se nám to, co by nechtěli prožít žádní rodiče nikde na světě.
Dnes už se většinou na dovolené létá letadlem a platí to i pro mě a pro manžela. V devadesátých letech se ale hodně jezdilo i autobusem. Tehdy jsme se vydali společně se synem a dcerou na desetidenní pobyt ve Španělsku. Netušili jsme, že na tuhle dovolenou budeme mít velmi rozporuplné vzpomínky.
Stačila chvíle nepozornosti
Už samotná cesta autobusem byla velmi nepříjemným zážitkem. Měl to být moderní vůz s toaletou a klimatizací, ale slib cestovní kanceláře se ukázal jako lživý.
Navíc jeden z řidičů byl velmi arogantní a odmítal zastavovat i v případě, kdy se někomu udělalo špatně.
Po únavném putování jsme se na plážích Costa Brava ocitli téměř vyčerpaní. Ubytování naštěstí odpovídalo slíbenému standardu, i když k moři to nebylo těch slibovaných 300 metrů, ale téměř třikrát tolik.
Na pláži se nám dobrá nálada vrátila zpátky a nepřemýšleli jsme o tom, jaká bude cesta nazpátek.
První tři dny bylo krásné počasí, čtvrtý den se obloha zatáhla, občas spadlo i pár kapek. Rozhodli jsme se místo koupání a ležení na pláži podívat se do Barcelony. Jazyky z nás uměla pouze dcera Aneta, které bylo tehdy šestnáct let a studovala na gymnáziu.
Mladší syn Lukáš byl na rozdíl od své sestry ve svých dvanácti letech zakřiknutým dítětem. Do Barcelony jsme se dostali celkem snadno a našli jsme i to nejslavnější místo, chrám La Sagrada Familia. Pak se ale stalo něco strašného.
Jak jsme byli zaujati městským ruchem, nevšimli jsme si, že se od nás Lukáš na chvíli oddělil. Když jsme si to uvědomili, bylo už pozdě. Dvanáctiletý školák bez znalosti řeči se v několikamilionovém městě ztratil!
Zoufalé čekání na zázrak
Nejprve jsem propadla hysterii a manžel s dcerou mě museli uklidňovat. Hlavou mi běžely ty nejčernější myšlenky, jako třeba že se syn stal obětí nějakého únosu a obchodování s lidmi. Ono ale bohatě stačilo, že prostě není možnost, jak ho co nejrychleji najít.
Snažili jsme se vyhledat nejbližší policejní stanici, abychom vše mohli oznámit. Bez Anety a jejích jazykových schopností bychom byli naprosto bez šance. Takto se nám přece jen podařilo dostat se na jeden z policejních okrsků a tam sdělit, co se přihodilo.
Ani tak to neznamenalo žádnou velkou změnu. Neměli jsme u sebe ani Lukášovu fotku, mohli jsme dát jen jeho popis. Zatímco manžel se snažil zůstat akční, já jsem stále více propadala depresi. Představovala jsem si syna, jak nás v rušném městě hledá a pláče.
Také dcera, přestože měla dost odolnou povahu, měla slzy na krajíčku. Jen podotknu, že se jednalo o dobu, kdy ještě nebyly mobilní telefony. Dnes by zřejmě taková dramatická situace nenastala.
Zapracovala náhoda
Čas hrozně rychle utíkal, odpoledne se blížilo k večeru a všechno vypadalo pořád beznadějně. Manžel zůstal na policii, zatímco mě a dceři zařídili odvoz do ubytovacího zařízení. Tam na nás čekalo to největší a nejlepší překvapení, jaké jsme mohli prožít.
Byl tam totiž už Lukáš. Díky šťastné náhodě nebo nějakým strážným andělům se chvíli poté, co se ve městě ztratil, setkal s jednou rodinou z našeho zájezdu, která si také vyrazila do Barcelony.
Náš delegát byl potom navíc tak hodný, že se mnou dojel pro manžela na policejní okrsek. I tam byli všichni rádi, že to takhle neuvěřitelně šťastně dopadlo. Dnes už na toto drama jen pravidelně vzpomíná při rodinných oslavách.
Radka L. (68), Opava