Pro některé lidi nepředstavuje vzdálenost žádný problém.

Člověk uvěří některým věcem až tehdy, když je osobně prožije. Mně a manželovi se to stalo před lety, když jsme byli na dovolené v jedné exotické zemi.

Zkazilo mi to náladu

Dávala jsem si vždy pečlivě záležet na tom, abychom s sebou na dovolenou měli všechno, co máme mít. Přesto se mi tenkrát „podařilo“ zapomenout jednu důležitou věc: svůj mobil.

Normálně bych si toho všimla hned, ale balili jsme se ve spěchu a ještě se nám cestou na letiště rozbilo auto. To, že jsem bez mobilu, jsem si uvědomila až na palubě letadla, když zazněla výzva, abychom si telefony vypnuli.

Mrzelo mě to, protože jsem tam měla čísla na své kolegyně a kamarádky – ty manžel samozřejmě ve svém mobilu neměl. Dost mi to pokazilo náladu a bylo to na mě vidět ještě ten první den, kdy jsme s manželem seděli v plážovém baru.

Stačilo zavřít oči!

Přisedl si k nám nějaký starší místní domorodec. Myslela jsem si, že nám bude chtít vnucovat něco ke koupi, ale on se na mě podíval zkoumavým pohledem a já v tu chvíli vnímala, že se mi dívá až na dno duše. Zeptal se mě, co mě trápí.

Lámanou angličtinou jsem mu to řekla. Dovolená byla čtrnáctidenní a pro mě bylo dost trpké zůstat dva týdny bez spojení – navíc jsem všem slíbila, že se z ciziny ozvu. Domorodec se usmál a zeptal se, jestli věřím v kouzla. Jen jsem pokrčila rameny.

Muž vyzval mě a manžela, ať zavřeme oči. Udělali jsme to. Jakmile jsme je znovu otevřeli, domorodec byl pryč – na stole mezi míchanými nápoji ale ležel můj mobil! Musela jsem se několikrát štípnout, abych uvěřila, že se mi to nezdá.

Manžel mě podezříval, že jsem si to všechno vymyslela, domluvila a sehrála, i když mu nebylo jasné, jak bych to provedla.

Netuším, jak to ten místní kouzelník (protože kdo jiný to mohl být?) zařídil, ale pokud se mě někdo zeptá, jestli věřím v čarování, moje odpověď bude už vždycky znít: ano!

Iva S. (44), Šumperk