Z nebe se snášely velké chomáče sněhu a nikdo mi nevěřil, když jsem zničehonic prohlásila, že za chvilku už sněžit nebude.

S manželem a ještě jedním manželským párem jsme byli na týdenní dovolené v Orlických horách. Jezdíme v této sestavě na hory pravidelně každou zimu už několik let. Všichni jsme vášniví lyžaři. Jezdíme jak na sjezdovkách, tak na běžkách.

Tentokrát jsme, vzhledem k letošnímu netypickému zimnímu počasí, vyráželi hlavně na sjezdovky, protože ty byly zasněžované a lépe upravené než běžecké trasy. Týdenní pobyt uběhl jako nic, všichni jsme si hory moc užili, a přišel čas balení a odjezdu.

Dohodli jsme se, že vyrazíme domů v sobotu ráno hned po snídani. Jeli jsme naším rodinným autem – džípem, do kterého jsme se vešli všichni čtyři i se zavazadly.

Nepříjemné tušení

Už od chvíle, co jsem to ráno otevřela oči, jsem měla takový zvláštní pocit, který jsem neuměla dost dobře popsat. Měla jsem neurčitý pocit strachu, jakési podivné zlé tušení. Jakoby mi něco říkalo, abychom náš odjezd odložili až na odpoledne.

Během snídaně jsem proto navrhla, že bychom mohli jít ještě dopoledne na procházku, ale manželovi, ani našim přátelům se už nikde courat nechtělo. Chtěli být co nejdříve doma.

Přívaly sněhu

O svých neurčitých obavách jsem jim raději nic neřekla. Manžel na podobné předtuchy nikdy nedal a nechtěla jsem, aby se mi před všemi vysmál. Krátce po desáté jsme tedy vyjeli. Deset minut nato začaly z nebe padat vločky.

Slabé mžení se během následující čtvrthodiny změnilo v husté a silné sněžení. Pozorovala jsem stěrače, které ty přívaly sněhu téměř ani nestačily odhrnovat, a přitom se mě opět zmocnil ten nepříjemný strach.

Moje předpověď

Manžel byl dobrý řidič, ale na můj vkus jel v tom nečase až moc rychle. A sněhové nadílky z nebe neubývalo. „Nechceš trochu zpomalit?“ zeptala jsem se ho opatrně, když předjel na zasněžené okresce další auto.

„Vždyť v té vánici nemůžeš pořádně vidět. Dokonce i krajnice už jdou jen stěží rozeznat.“ A pak jsem dodala něco, co i mě samotnou zaskočilo.

„S předjížděním počkej až do další vesnice, tam už sněžit nebude!“ Řekla jsem to s takovou jistotou, že se na mě všichni v autě překvapeně podívali. „To by bylo krásné,“ zasmál se manžel.

Stalo se, co jsem řekla

O pět minut později jsme se blížili k další vesnici. Sněžení bylo ještě hustější než předtím. Skrze čelní sklo už téměř nebylo vidět. Pak se ale stalo něco neuvěřitelného. Jen co jsme minuli ceduli s názvem vesnice, roj tančících vloček ustal.

Už nespadla ani jedna. „Ty jsi snad vědma, Boženo,“ řekl nevěřícně náš kamarád Matěj. Manžel na mě hleděl s úžasem. Nezmohl se na jediné slovo. „Tak teď už můžeš přidat, ať jsme doma co nejdřív,“ řekla jsem jakoby nic.

Pravdou ale bylo, že mě samotnou moje předtucha zaskočila. Že bych měla jasnovidecké schopnosti? Nebo mě jen ten den něco osvítilo? Netuším…

Božena L. (58), Jablonec nad Nisou