Byli jsme s mužem vždy takoví sportovci! Nemohla jsem si připustit, že už nevydržíme tolik, co dříve. Až jsem jednou ošklivě přecenila své síly.
Když jsme se s Tomášem potkali, bylo to na náročném výšlapu do hor. Vyrážela jsem s partou holek, které byly stejně aktivní sportovkyně jako já.
Tehdy jsme se skryly před deštěm v horské boudě a tam narazily na skupinku horalů, mezi nimiž jsem si našla svého budoucího muže.
Měli jsme společnou vášeň − turistiku. O víkendech jsme neseděli doma, ani když blesky lítaly. Vyráželi jsme někam do přírody. Bylo jedno, zda pěšky, na kole nebo na nějakém plavidle.
A k takovému životu jsme později vedli i naše děti. Už jako maličké jsme je nosili v sedátku na zádech a drápali se s nimi do kopců. Tak jsme se postupně stali také aktivními důchodci.
Do Tater
Nepřipouštěli jsme si, že bychom se měli v čemkoli omezovat. Dalo by se dokonce říct, že jsme cítili potřebu sportovat s přibývajícími roky ještě víc, abychom dokázali lépe vzdorovat stárnutí.
Ráno jsme vyskočili z postele, a i když venku pršelo, obuli jsme sportovní boty a vyrazili běhat do parku. Dokonce i poté, co tam manžela kousl nějaký cizí pes, jsme s běháním nepřestali.
Když se Českem hnal covid a nám se vyhnul jako zázrakem, radovali jsme se, jak jsme odolní a zdraví, že by nám mladí mohli závidět. A tak jsme si na loňský rok naplánovali výlet do Tater. Výbavu jsme měli dobrou a cítili se báječně po tělesné i duševní stránce.
V bezvědomí
Ten výšlap, na který jsme vyrazili, nebyl nikterak náročný. Ale prostě to najednou přišlo, jako by mi nějaký šotek podrazil nohu. Selhaly mi síly, zradily mne nohy a já se řítila dolů.
A tam zůstala ležet v bezvědomí. Naštěstí to nebylo vysoko. Probrala jsem se v nemocnici, vyděšený manžel seděl na hraně mé postele a starostlivě mi tiskl ruku.
I když ta příhoda nakonec dopadla dobře a já po pár dnech nemocnici opustila, bylo to pro mě a pro mého muže varování. Od té doby se šetříme pro své vnuky a nejdeme do rizika. Sportujeme sice dál, ale už nelezeme po skalách!
Eva (66), Děčínsko
tak to je něco. mě se taky stalo, že už nezvládam co kdysi. ale hlavně že se to dobře skončilo. a vnoučata jsou taky radost.
Úžasně napsané, dojalo mě to. Podobně si vždycky představuju, že život by měl být plný dobrodružství až do pozdního věku. Ale je pravda, že vždycky musí přijít chvíle, kdy si uvědomíme, že už to prostě ‚není jako dřív‘.
Příběh, který ukazuje, jak důležité je naslouchat svému tělu a být si vědom svých limitů. Zdraví je opravdu na prvním místě a někdy nám život připomene, že je potřeba zpomalit. Díky za sdílení!