V zoufalství člověka napadne ledacos. Mně při kontrole z hygienické stanice nezbylo nic jiného, než toho přísného pána opít a potom k němu pozvat hlídku městské policie!

Život se se mnou nikdy moc nemazlil. Manžel mi umřel celkem mladý a jediný syn se hned po škole sbalil a šel do světa. Tam zůstal a já jsem ráda, když od něho dostanu jednou za půl roku pohled. Vždycky si najde nějakou brigádu a za vydělané peníze se posune dál.

Nic bych proti tomu neměla, ale přece jenom, je mu už skoro čtyřicet a mohl by se konečně usadit. Když můj podnik, ve kterém pracovala skoro celý život, zkrachoval, vůbec mě to nepřekvapilo. Přijít pár let před důchodem o práci, to se snad může stát jen mně!

V noci jsem pekla, přes den prodávala

Chvíli jsem pobyla na pracáku a potom, po marném hledání nějakého uplatnění, se rozhodla. „Vezmu si do pronájmu takové malé bistro!“ řekla jsem sama sobě jednou ráno před zrcadlem.

Prostě jsem sama sebe motivovala, jak se teď říká. Nebylo to nic těžkého, převzala jsem klíče a odevzdala pár dokladů majiteli a mohla začít. Pokračovat, kde on přestal. Bylo to tam takové nijaké a lidi se moc nehrnuli.

Napadlo mě upéct pár buchet a také uvařit pořádnou gulášovku. Za pár dnů jsem měla plno. Hlavně chlapi byli na sladké a tak jsem po nocích pekla a pekla. Tržby se zvyšovaly a já byla na sebe po mnoha letech docela pyšná!

Zákazník na mě poslal kontrolu

„Paní Slávko, to jsem si pochutnal!“ dorážel na mě denně jeden zákazník, ale mně se vůbec nelíbil. Byl to takový vlezlý dědek. Neměla jsem o něho zájem a jednou mu to řekla.

Servítky jsem si nebrala, ale on se urazil: „No, když vám nejsem vhod, pošlu sem někoho, kdo s váni zatočí! To uvidíte!“ vyhrožoval, ale já se jen smála. Netušila jsem, že svůj slib splní. Za pár dní zaťukal takový střízlík mrňavý a aktovkou snad větší, než on sám.

„Kontrola z hygieny!“ vyštěknul a hnal se dovnitř. „Máze povolení k vaření? A pečení? Máte papíry od toho a toho, školení z toho a toho…“ mlel a já vůbec nechápala, o čem mluví. Snažila jsem se zavolat tomu pánovi, co mu bistro patřilo, ale byl nedostupný.

Bála jsem se o práci

Zmocnila se mě panika. On mi to tady zavře a já budu zase bez práce!“ bála jsem se a rozhodla jednat. „Mohu vám nabídnout dobrý domácí džus?“ zeptala jsem se mile a on neodmítnul. Do džusu jsem nalila dvě štamprličky vodky a potom další dvě.

I do kávy a potom dokonce jednu samotnou. Jako přípitek, že nám při té kontrole půjde práce hezky od ruky. Za chvíli byl střízlíček úplně grogy. Začal se motat a potom usnul na židli. Kymácel se, spadnul a já, i když byl tak malý a hubený, s ním nemohla hnout.

Jako by byl z olova! Spal tvrdě, občas něco zamumlal, trhnul nožkou, ale neprobudil se. Trochu jsem ho polila tou vodkou, aby byl alkohol cítit a zavolala hlídku městské policie.

Všechna povolení jsem hravě získala

„Mám tady opilého chlapa! Nutil si pití a já se ho bála odmítnout, to víte, kontrolor!“ vysvětlovala jsem do telefonu a policisté slíbili, že budou hned u mě. Chvilku s ním cloumali, ale vzbudit se jim ho nepovedlo.

Tak ho popadli každý z jedné strany a odvlekli do auta. Prý s ním jedou na záchytku. Aby se z té opice vyspal! Bylo mi ho trochu líto, ale nemohla jsem nic jiného dělat. Zachránila jsem si zaměstnání a navíc získala i ta povolení.

Kolega toho kontrolora mi totiž všechna ochotně vystavil. Prý to byla jen formalita, tvrdil, ale já moc dobře věděla, jak se celá věc má. Chtěl celou věc ututlat a tak mi šel na ruku. A já mu ji ráda podala!

Miroslava N. (55), Hradec Králové