V manželství jsem prožila situaci, o které jsem si vůbec nedovedla představit, že by někdy mohla přijít.

Průběh mého vztahu se Zbyňkem, mým manželem, byl asi takový, jaký bývá ve většině dlouhodobých partnerství. Ve spoustě věcí jsme si rozuměli, někdy jsme ale měli dost odlišné názory a uměli jsme si kvůli tomu vjet do vlasů.

Většinou jsme se však hodně rychle zase usmířili. Vždycky jsme věřili, že jakoukoliv krizi vyřešíme.

Kamarádky to viděly jasně

Skoro nikdy jsme neměli konflikt kvůli výchově dětí nebo vedení domácnosti. Občas jsme se chytli kvůli nějaké vyslovené hlouposti, třeba když Zbyněk mluvil do vaření.

To největší napětí ale začalo narůstat po řadě let, když jsem začala chápat, že mého muže už přestává zajímat náš intimní život.

Byla jsem z toho smutná, protože společně prožívaná vášeň byla něčím, co nás léta velmi spojovalo. Všechno však dospělo až do bodu, kdy se nekonaly ani žádné „manželské povinnosti“.

Já jsem se rozhodně krátce po čtyřicítce tehdy necítila jako žena, která by už na tělesnou lásku neměla myslet.

Netroufala jsem si ale přímo o tom se Zbyňkem promluvit, nevěděla jsem, jak mu to říct. Nastudovala jsem sice nějaké rady z časopisů, jak manžela po letech svést, avšak do jejich praktické realizace se mi moc nechtělo. Bála jsem se, že by to skončilo trapasem.

Poradila jsem se proto s kamarádkami. Měla jsem dvě už ze školních let, kterým jsem se mohla svěřit prakticky s čímkoliv. Překvapilo mě, jak se obě dvě shodly v tom, co mám udělat. Řekly mi, abych si našla milence.

Potkala jsem ho na školení

V první chvíli jsem tenhle nápad razantně odmítla. Kamarádky mi sice tvrdily, že bych nemusela mít výčitky, protože to vlastně budu dělat pro udržení manželství.

Když se mi to pak rozleželo v hlavě, říkala jsem si, že bych stejně nevěděla, jak si nějakého milence najít.

Nebyla jsem typem, který by se rozechvěl touhou při pohledu na atraktivního muže. Potřebovala jsem k tomu i něco víc, romantiku, inteligenci, porozumění. Bála jsem se, že bych se mohla zamilovat a místo záchrany svého manželství ho zničit. Pak do mého života vstoupil Aleš.

Potkali jsme se na jednom školení a já jsem si brzy řekla, že pokud už mám skutečně udržovat nějaký tajný vztah, pak právě s ním.

Čím déle jsem ho pak znala, tím víc jsem byla přesvědčená, že je to muž, kterého potřebuji  takový, co mi neublíží a neohrozí můj oficiální vztah.

Ze začátku jsem kvůli své nevěře měla výčitky svědomí, ale ty postupně ubývaly. Aleš se stal v mém životě určitou jistotou.

Dočkala jsem se překvapení

Měli jsme celkem jasno o hranicích, které ani jeden z nás nehodlá překročit. Kdyby se do mě Aleš zamiloval a nějak mě nutil, abych se rozvedla, byl by okamžitě konec. On s tím souhlasil. Pro něho to bylo jednodušší, protože už byl rozvedený. Setkávali jsme se u něho v bytě v jiné pražské čtvrti.

Celou tu dobu jsem si myslela, že můj manžel o ničem neví. Na jeho chování se nic nezměnilo. Po roce a půl mého poměru s Alešem ale přišlo odhalení v důsledku nečekaného setkání v centru Prahy.

Zbyněk mě a mého milence uviděl, jak si na ulici dáváme polibek na rozloučenou. Nehlásil se ke mně a pokračoval v chůzi. Teprve doma jsme si oba upřímně promluvili.

Manžel řekl, že o mém vztahu něco tušil, a pak se o tom z různých indicií přesvědčil  mimo jiné i rozhovorem s jednou z mých kamarádek.

Vysvětlil mi, že v důsledku stresu a zdravotních problémů, které mi zatajil, se vyhýbal našemu intimnímu soužití. Viděl na mě, jak tím trpím a proti řešení, které jsem zvolila, nic nenamítal. Svůj vztah s Alešem jsem potom ukončila a se Zbyňkem jsem dodnes.

K té rok a půl trvající epizodě s nevěrou se už téměř nevracíme a považujeme ji za uzavřenou.

Dana M. (62), Praha