Můj život byl spíš mizerný, a když se mi konečně nečekaně začalo dařit, přišla rána, kterou bych nikdy nečekala! Kamarádka, které jsem věřila, se neštítila odporného podrazu a klidně ohrozila mé zdraví!

Když jsem získala práci snů, věřila jsem, že se v mém životě konečně vše v dobré obrací. K mému překvapení mě totiž vzali do reklamní agentury velmi zvučného jména.

Přihlásila jsem se sice na konkurz, ale spíš ze zvědavosti než že bych opravdu věřila, že mám šanci. A světe div se – vzali mě!

Kromě zajímavé práce, nádherného prostředí a úžasného finančního ohodnocení, ve které jsem ani nedoufala, se zdálo, že tu je parta správných lidí. A jako bonus, alespoň se mi to v té chvíli zdálo, byla mezi osazenstvem i má dřívější kamarádka.

Znali jsme se sice krátce, ale bylo to ve velmi těžkém životním období a tak pro mne měla o to větší význam.

Muž mě bil

S nástupem do nové práce jsem uvěřila, že je konečně konec mému dlouhému pochmurnému období. Měla jsem za sebou velmi těžký vztah, kterému se nevyhnulo ani násilí a alkohol. Vdávala jsem se velmi mladá.

Ani nevím, kam jsem tak spěchala. Žádná velká láska to totiž s manželem nikdy nebyla. Možná jsem se jen bála, aby na mě nějaký ten chlap zbyl. A tak jsem se bezhlavě vrhla do svazku, který musel zákonitě skončit rozvodem.

Příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem až moc dlouho setrvávala ve vztahu s mužem, který mi život jen ničil.

Jediné štěstí bylo, že jsme neměli děti, po kterých jsem sice samozřejmě velmi toužila, ale prostě nám nebylo dáno. Možná to byla vyšší moc a já nakonec byla ráda, že jsem svým špatným výběrem partnera nezkazila život i někomu jinému.

Kolaps mě zachránil

Dlouholeté domácí násilí a teror se samozřejmě podepsal i na mém zdravotním stavu. Když jsem se zhroutila a skončila na kapačkách v nemocnici, pochopila jsem, že tohle sama už nezvládnu.

Nechala jsem si poradit a vyhledala jsem nakonec odbornou psychologickou léčbu a nastoupila na léčení do psychosomatického stacionáře.

Bylo to asi to nejlepší, co jsem v té době, a v životě vůbec, mohla udělat. Pomohli mi tam nabrat síly, zorientovat se ve svém životě i v tom, kdo opravdu jsem. Dokonce mi pomohli i sehnat bydlení a odstěhovat se z bývalé společné domácnosti od exmanžela.

A naučila jsem se konečně vážit si sama sebe. Navíc jsem tam poznala lidi, kteří v mém životě už zůstali.

Odešla příliš brzy

Byli jsme taková různorodá skupina lidí, které spojovala bolest. Na nic jsme si nemuseli hrát. Zranění jsme byli všichni. Mezi námi byla i Marcela, která se ale trochu jakoby vymykala. Byla to pěkná ženská se špatným vkusem na muže, jak jsme si všichni mysleli.

Její bývalí partneři byli jeden horší než druhý a každý ji o něco připravil. Ve stacionáři jsme se ale potkávaly jen krátce, protože jej dva týdny po mém nástupu opustila. Ani už nevím z jakého vlastně důvodu.

Bylo mi to líto, protože patřila k těm, se kterými jsem si nejlépe rozuměla a měla jsem pocit jakéhosi souznění. Párkrát jsem se s ní pak ještě pokusila spojit, ale nějak to nevyšlo a naše kamarádství tak vyšumělo do ztracena…

Setkání mě překvapilo

Jak mě tedy potěšilo, když jsem zjistila, že Marcela pracuje v „mé“ reklamce. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně ani nevěděla, že máme stejnou profesi. Přeci jen jsme dřív řešily jen bolestné vztahy.

Ihned jsme se daly do řeči, dokonce mi noví kolegové uvolnili stůl hned vedle ní.

Měli pochopení pro naše shledání. Rázem se naše kamarádství rozjelo na plno. Chodily jsme spolu cvičit, občas si vyrazily večer na víno, zkrátka se z nás staly přítelkyně.

V práci mi to šlo

Marcela sice měla přítele, ale nebydleli spolu, takže volna měla, kolik potřebovala. Já se nechtěla vázat a žila jsem si spokojeně sama a veškerou svou energii jsem napínala do práce.

Časem se mé úsilí začalo projevovat a mé práce a výsledků si začali všímat i šéfové.

Začali mi dávat víc zodpovědnějších úkolů a já byla šťastná. Ani jsem si nevšimla, že mezi mnou a Marcelou to začíná lehce zadrhávat. Vůbec jsem neviděla, jak mě při práci pokradmu pozoruje.

Také čím dál častěji začala zpochybňovat mé nápady nebo hledala mouchy na mé práci.

Postavili nás proti sobě

Když měla agentura získat nového klienta, dostaly jsme zadání my dvě s Marcelou s tím, že klient si vybere, kterou z nás bude chtít jako vedoucí projektu podle toho, která kampaň se mu bude líbit víc. Nápady se mi v hlavě jen rojily.

S nadšením jsem je probírala s Marcelou, přestože jsme měly být v podstatě konkurentky.

Mě ale ani nenapadlo, že bychom na sebe mohly nějak žárlit a naopak jsem věřila, že si upřímně fandíme a obě chceme odevzdat co nejlepší práci, k čemuž nám pomůže i názor někoho jiného.

Dřela jsem do noci

Musely jsme v té době omezit jak naše spanilé jízdy, tak cvičení, abychom stihly vše v termínu. V té době jsem se věnovala jen práci a dělala dlouho do noci.

Když mi začalo být špatně, přičítala jsem to přepracování a říkala si, že do termínu odevzdání to vydržím.

Marcela na mě koukala starostlivě, a když jsem si jí postěžovala, že v poslední době trpím stálou nevolností a průjmy, dokonce mi přinesla drahé zahraniční prášky, které mi měly dozajista ulevit od křečí a nepohody.

Opak byl pravdou

Cítila jsem se čím dál hůř a pracovala už jen s vypětím sil. Dokonce mi sami šéfové nabídli, abych alespoň týden dělala z domova a alespoň trochu si odpočala. Sice nerada, ale poslechla jsem. K mému údivu mi bylo už za tři dny mnohem lépe.

Ani v té chvíli mi ale ještě nic nedocházelo. Až mi zavolal kolega, že bych asi měla přijít do práce. Že Marcela odevzdala své návrhy v před termínu a že se mu na tom něco nezdá! Okamžitě jsem do práce letěla.

Moji práci vydávala za svou!

Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že má kamarádka naprosto bez zábran představila mé nápady jako své.

Až v té chvíli mi došlo, že mé nevolnosti nebyly vůbec z přepracování, ale že mi jednoduše Marcela musela něco přimíchávat do jídla nebo do pití, aby se zbavila nechtěné konkurence!

Naštěstí moji šéfové celkem snadno pochopili, jak se věci mají a Marcelu okamžitě vyhodili. Já tak získala klienta a především cennou radu do života. Nevěřit každému na potkání!

Johana M. (53), Brno