Své životní šance si bohužel umíme často pokazit sami, když na sobě nedokážeme pracovat.

Každá žárlivost je především projevem toho, že daný jedinec nevěří sám sobě. Dokud tyto pocity člověk zvládá, tak jsou z toho jen občasné nepříjemné scény. Horší je, když mu žárlivost přeroste přes hlavu a stane se z ní nemoc. Mě to bohužel potkalo přímo v rodině, u vlastního syna.

Rychlá svatba, rychlý rozvod

V dětství byl můj syn Tomáš celkem pohodové dítě. Během dospívání se ale začal měnit. Z dříve živého kluka, plného optimismu a energie, byl najednou uzavřený mladík, který si vůbec nevěří.

Přičítala jsem to pubertě a věřila jsem, že se s tím Tomáš nějak popasuje a až si tím obdobím projde, najde sám sebe. Dcera Adéla, která byla mladší, se projevovala přesně opačně.

Nejprve byla zamlklou školačkou, a jakmile začala brát rozum, stala se z ní veselá a živá dívka.

Nijak jsem se nedivila, že právě ona si jako první našla partnerský vztah. Měla v tomto směru štěstí, protože hned její první kluk se ukázal být životní láskou. Adéla se vzdala plánů na vysokou školu a ve dvaceti letech se vdala.

Trochu mě to s tím vzděláním mrzelo, hlavní ovšem bylo, že jsem viděla dceru šťastnou. Tomáš na tom byl se vztahy podstatně hůř. Bylo znát, že si moc nevěří. Svatba přišla docela nečekaně, stejně jako pak rozvod po půl roce.

Už tehdy syn sváděl neúspěch svého manželství na nevěru partnerky. Mně se to sice moc nezdálo, ale nezbývalo mi, než mu věřit. Ostatně, byl to jeho život.

Bral to jako poslední šanci

Syn pak často partnerky střídal, ale byly to víceméně jen náhodné známosti. Bylo mi ho líto, viděla jsem, jak se marně snaží usadit a nějak zakotvit. Proto jsem pocítila úlevu, když si konečně našel novou dlouhodobou známost. Jmenovala se Denisa.

Stejně jako Tomáš měla za sebou jeden rozvod po krátkém bezdětném manželství. Když mi ji syn představil, udělala na mě ten nejlepší dojem. Také na Tomášovi bylo znát, jak pookřál a cítí se najednou dobře. Často mi říkal, že Denisu bere jako poslední šanci na velkou lásku.

Uklidňovala jsem ho, že přehání, ale samozřejmě jsem si jako on přála, aby už nikoho dál hledat nemusel. Pak se však najednou začalo všechno měnit. Tomáš začal neuvěřitelně žárlit.

Udělal si ze mě vrbu a neustále mi předhazoval, že Denisa má určitě nějakého milence. Měla jsem co dělat, abych mu nedala najevo, jak mě jeho podezíravost bolí a štve. Tomáš se mě začal ptát na rady, jak to má udělat, aby si novou přítelkyni udržel.

Už si asi nikoho nenajde

Začalo mi být jasné, že s tímhle přístupem syn o svůj nadějný vztah přijde. Býval už skoro hysterický a s Denisou se začal hádat. Pak vždy následovaly omluvy, jenže zanedlouho se žárlivecký výstup znovu opakoval.

Jednou jsem Tomášovi jasně řekla, že i kdyby se Denisa rozhodla pro jiného muže, on s tím nic neudělá. Skoro se z toho zhroutil. Věděla jsem, že nyní je už jen otázkou času, kdy přítelkyně syna opustí. Skutečně k tomu za pár týdnů došlo po jedné velmi ostré hádce.

Dodnes jsem si jistá, že Denisa tehdy nikoho neměla – i když dnes už je vdaná a má děti. Tomáš se po rozchodu uzavřel do sebe. Přestal skoro komunikovat. Navrhovala jsem mu, ať své deprese jde řešit k psychiatrovi, ale odmítal to. Stejně však v léčebně nakonec skončil, a to na dost dlouhou dobu.

Vrátil se pak domů jako tělo bez duše. Dlouho trvalo, než sedal dohromady natolik, aby dokázal zase žít samostatně. Žádnou další partnerku už si ale nehledal a bojím se, že zůstane už sám. Žárlivost prostě opravdu není nic k životu.

Jiřina S. (60), Děčín