Měla jsem krásné představy o budoucnosti, ale dočkala jsem se krutého zklamání.

Pokud se dostáváme do problémů kvůli druhým, můžeme zmobilizovat síly a bojovat. S dostatečnými životními zkušenostmi se vše nechá vyřešit. Jestliže ale uděláme chybu sami, je všechno pak o to horší. Není už kde brát optimismus a energii. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti.

Rozvod proběhl poklidně

Vdávala jsem se ve dvaceti z romantické lásky. Ta brzy vyprchala a s Jakubem, mým manželem, jsme dál byli spíše z rozumu. Vycházeli jsme spolu dobře, nehádali jsme se, vychovali jsme dceru. Ta si pak našla přítele ze zahraničí a odstěhovala se.

Byla jsem s ním v pravidelném kontaktu, chyběla mi, ale její štěstí jsem jí samozřejmě přála. Myslela jsem si, že s Jakubem už zůstaneme napořád, o to větším šokem pro mě byl rozvod. Nikdy mě nenapadlo, že bych od něho mohla odejít.

Pro manžela ale byla tahle myšlenka dlouhodobým plánem, jak se ukázalo. Neopouštěl mě kvůli nějaké jiné ženě, chtěl si prostě na stáří zařídit život po svém.

Protože jsme oba byli rozumově založení lidé, dokázali jsme si v rámci rozvodového řízení vyjít vstříc. Nekonaly se žádné hádky ani dramata. Jakub mi dokonce přenechal náš byt, kde jsme spolu strávili tolik let a přestěhoval se do domku po svých rodičích.

Snili jsme o životě na venkově

Bylo mi padesát a tušila jsem, že to nebudu mít ve svém věku se seznamováním snadné. O tom, že bych našla hned nějakou novou lásku, jsem silně pochybovala. Netrvalo ale ani půl roku a na jednom firemním školení v Praze jsem potkala Petra.

Bylo mu sice o sedm let méně než mně, ale v našem věku už to zase tak moc neznamenalo. Nejprve jsem v něm našla dobrého kamaráda a společníka pro návštěvy kulturních akcí nebo na výlety. Už tehdy bych se nebránila ani mileneckému vztahu, ale Petr nikam nespěchal.

Nakonec se z nás ale stejně milenci stali a já jsem po mnoha letech opět vnímala, jak jsem zamilovaná. Petr se přistěhoval do mého bytu, takže už jsem si tam nepřipadala tak sama.

Postupně jsme zjistili, že by nás oba lákalo strávit zbytek života společně někde na venkově.

Tenhle cíl nebyl nereálný. Pokud bych prodala byt, peníze by na jeho dosažení byly. S tímhle řešením přišel opatrně Petr a dodal, že má kamaráda v realitní kanceláři, který by nám pomohl.

Pár dnů jsme to probírali, snili o tom, jak nám bude na vesnici dobře a pak jsem dala k prodeji bytu souhlas. Moc dobře jsem se v podobných věcech neorientovala, takže jsem všechno nechala na Petrovi… bohužel.

Zklamání přineslo katastrofu

Dodnes si vyčítám, jak jsem tehdy byla hloupá. Věřila jsem Petrovi natolik, že veškeré úkony kolem prodeje bytu šly přes něho. Převedla jsem na něho poloviční podíl a peníze za prodej pak měly přijít na jeho účet.

Zdůvodňoval to tím, že ušetříme na různých poplatcích. Zatímco jsem v inzerátech hledala nějaký domek, kde spolu budeme žít, za mými zády se odehrála zrada. Pochopila jsem to, až když Petr zmizel.

V první chvíli jsem se bála, že se mu něco stalo, pak mi ale došlo, že jsem byla podvedena. Navíc jsem se ocitla v kritické situaci. Byt byl prodán legálně a nový majitel se k němu hlásil. Všechny peníze za prodej měl Petr, po kterém nebylo ani stopy.

Od policie jsem se pak dozvěděla, že utekl za hranice. Ve svém věku jsem se tak ocitla bez domova a bez finančních prostředků. Plat, který jsem pobírala, nestačil skoro ani na pronájem garsonky.

Bývalý manžel i dcera ze zahraničí mi pomohli, takže dnes žiji sama na ploše dvaceti metrů čtverečních a stále se bojím budoucnosti. Na sny o lásce už definitivně nevěřím.

Radka M. (55), Plzeň