V zapadlé hospůdce jsme narazili na zvláštního muže. Přísahala bych, že je to manželův otec. Kdyby ovšem nebyl už několik let mrtvý.

Můj manžel Pavel byl vždycky trochu větroplach. Už když jsem ho poznala, byl to bohém. Měl poetickou duši a rozhodně to nebyl ten typ, co by uměl spravit rozbité topení nebo vymalovat byt. Věděla jsem to a nevadilo mi to.

Byla jsem zamilovaná a taky jsem si v duchu tak trochu říkala, že se to třeba časem změní. To se ale nestalo. I patnáct let po svatbě byl Pavel stejně bezstarostný chlap, který neuměl vzít za práci.

Celé dny trávil jen u počítače a psal ty své básně a povídky, které beztak skoro nikdo nečetl.

Nikdy nepřiložil ruku k dílu

„Nemůžeš dát alespoň prádlo do pračky nebo uklidit nádobí z myčky?“ zeptala jsem se manžela poněkud nepříjemným hlasem. Vrátila jsem se utahaná z práce a on opět seděl u počítače s očima upřenýma na monitor.

„Věčně jen sedíš u počítače nebo chodíš po kavárnách, ale v bytě nehneš ani prstem. Všechno abych dělala já.“ Manžel se na mě otočil. „Koukám, že máš zase blbou náladu,“ prohlásil. Koukala jsem na něj a nevěřila vlastním uším.

„Ne, to nemám, ale už mám všeho plné zuby. Ty tvoje literární díla nevydělávají ani korunu. Aspoň bys mohl jít někam na brigádu.“ Manželův obličej zrudl.

„Vystudoval jsem filozofii a nehodlám pípat za kasou v nějakém supermarketu, jen abys mi dala konečně pokoj.“ Vstal a přetáhl si přes hlavu mikinu. „Jdu se projít,“ prohlásil a práskl za sebou dveřmi.

Zašli jsme na usmířenou do hospůdky

O půl hodiny později se manžel vrátil. Opět byl klidný a usmíval se na mě. Objala jsem ho. „Co kdybychom zašli někam na večeři?“ navrhla jsem. Manžel souhlasil. Procházeli jsme se po ulicích a mlčeli. Vychutnávali jsme si vůni rostoucích květin a zpěv ptáků.

Došli jsme až k nádraží, kde byla jedna malá hospůdka. „Dáme si pivo a utopence?“ zeptala jsem se a ukázala na lokál. Pavel se rozzářil. Byla to oblíbená hospůdka jeho zesnulého otce Josefa.

Přízrak u vedlejšího stolu

Sedli jsme si k malému stolku v rohu místnosti a objednali si. „Na zdraví!“ ťukli jsme si s manželem půllitry a pustili se do jídla. Najednou jsem si všimla, že manželův obličej zbledl. Vyděšeně koukal k protějšímu stolu.

„Co je?“ zeptala jsem se a podívala se tam také. Málem mi zaskočilo. U stolu seděl Pavlův otec! Ten, co byl už osm let po smrti. „Vidíš ho?“ hlesl tiše Pavel. „To je táta.“ Podívala jsem se na manžela. „To není možné. Josef je už přece dávno mrtvý.“ Ta podoba však byla zarážející.

Vzpomínky na dětství

Manžel z dotyčného nespouštěl oči. „Je to on. Má stejnou košili i vousy,“ šeptal Pavel. „Neblázni. Je to jen chlap, co se tvému otci podobá,“ přesvědčovala jsem manžela. Pavel mě však nevnímal. „Je to on. Ať už skutečný, nebo přízrak…,“ mumlal spíš sám k sobě.

„Každopádně je to znamení!“ Vůbec jsem manželovi nerozuměla. „Cože? Co tím myslíš?“ Manžel se ke mně otočil. „S tátou jsem nikdy neměl hezký vztah. Pořád mi říkal, že lítám v oblacích a že jsem k ničemu.

Mamka mu často žalovala, jak jsem nezvladatelný a neposlouchám, a táta mě pak vždycky sešvihal páskem. Byly chvíle, kdy jsem ho nenáviděl,“ svěřoval se mi manžel a v očích se mu objevily slzy.

Trápila ho minulost

„Určitě tě měl rád,“ špitla jsem a vzala ho za ruku. O jeho složitém vztahu k otci jsem neměla ani tušení. Když jsme se seznámili, bylo Pavlovi pětadvacet let a s rodiči už nežil. „Škoda, že jsme si vztah mezi námi nikdy nevyjasnili.

Vlastně ani nevím, zda jsem mu někdy řekl, že ho mám rád,“ pokračoval manžel. Viděla jsem, jak se tím trápí. „Co kdybychom si k němu přisedli?“ napadlo mě. Udiveně se na mě podíval. „Myslíš?“ Pokrčila jsem rameny. „Proč ne.“

Dali jsme se do řeči

Pomalu jsme se zvedli, vzali nedopité půllitry a zamířili ke stolku, kde muž seděl. „Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a usmála se na něj. „Můžeme si přisednout?“ Děda se na mě překvapeně podíval a pak kývl hlavou.

„Nezlobte se, nechceme vás rušit, ale víte…“ Na chvilku jsem se odmlčela. „Vypadáte přesně jako můj táta,“ dořekl manžel. „Opravdu?“ zamrkal starý pán. „A kde je váš tatínek teď?“ Manžel sklopil zrak. „Už zemřel,“ špitl.

„Vy jste odsud?“ zeptala jsem se, abych odvedla řeč jinam. Muž zavrtěl hlavou. „Žiju v Brně. Zde mám syna a vnuky. Jsem vdovec, tak za nimi často jezdím. Doma je mi samotnému smutno.“ „Jak starého máte syna?“ skočil mu manžel do řeči. „Nedávno mu bylo padesát. Jmenuje se Pavel,“ odvětil děda.

Změnil se k lepšímu

Manžel zůstal s otevřenou pusou. „Mně bylo padesát před měsícem. A jmenuju se taky Pavel.“ Se starým pánem jsme si povídali několik hodin. Když jsme se loučili, podal mi Pavel mobil, abych je vyfotila. Když stáli vedle sebe, dvojník na mě mrkl.

Opravdu vypadal přesně jako můj tchán. Pak jsme si všichni na rozloučenou podali ruce. Při cestě domů byl manžel duchem mimo. „Pavle, co si myslel tím, že je to znamení?“ zeptala jsem se opatrně.

„No, když táta ještě žil, pořád mi říkal, abych se chopil nějaké pořádné práce a postaral se o rodinu. A já to nikdy neudělal, ani s tebou. Ale slibuju, že odteď se to změní.“ A to se skutečně stalo.

Manžel začal pracovat pro jednu překladatelskou agenturu a básně a povídky píše už jen ve svém volném čase.

Dana L. (57), Opava