Mohou nám naši blízcí po své smrti ještě vstupovat a zasahovat do života? Po jedné příhodě, ke které došlo už před mnoha lety, jsem skálopevně přesvědčená o tom, že ano.

Měla jsem sestru Karolínu, kterou jsem měla velice ráda. Byla o devět let starší než já. Obdivovala jsem ji, byla ve všem mým vzorem. Vždycky jsem si přála být jako ona – krásná, chytrá, oblíbená.

Bohužel, když jí bylo dvacet dva let, tak se od lékařů dozvěděla strašlivou zprávu.

Byla nevyléčitelně nemocná a měla před sebou už jen pouhé dva roky života.

Přijala svůj osud

Když jsem se o tom dozvěděla, celý můj svět se změnil. Karolína nesla svůj osud statečně. Smířila se s tím a nechtěla, aby ji kdokoli litoval. Rozhodla se, že čas, který jí na tomto světě ještě zbývá, si užije naplno a se vší parádou.

Začala podnikat různé výlety jak po naší republice, tak do zahraničí. Chtěla vidět co možná nejvíce krásných měst a míst, které na zemi jsou. Na smrt, která se blížila, se snažila nemyslet.

Píseň ji provázela

Uběhl rok a půl a Karolína na tom začala být už opravdu velice špatně. Většinu času trávila doma a pak také v nemocnici. Snažila jsem se být co nejvíce s ní. Četla jsem jí různé knížky a taky jsme společně poslouchaly různé kazety.

Oblíbily jsme si jednu písničku a tu jsme si pouštěly stále dokola. Shodou okolností to byla i poslední písnička, kterou sestra před svým odchodem poslouchala. Pak totiž upadla do kómatu, ze kterého se již neprobrala.

Tři dny nato zemřela v nemocnici. Rozloučení proběhlo jen v kruhu rodiny a nejbližších přátel. Smuteční obřad byl skromný, ale pěkný a hrála při něm sestřina oblíbená píseň.

Rádio se zapnulo

I přesto, že jsme všichni z rodiny sestřinu smrt očekávali, tak námi hluboce otřásla a jen těžko jsme se z ní vzpamatovávali. Já jsem se z ní definitivně vzchopila, až když jsem se seznámila s Jirkou, jedním milým klukem.

Jirka byl mojí první láskou. Chodili jsme spolu asi čtyři měsíce, když naši odjeli na víkend na chatu a já ho pozvala k nám domů. Leželi jsme na pohovce, drželi se za ruce a povídali si, když se zničehonic samo zapnulo rádio.

Já i Jirka jsme se lekli. Chvíli to v něm chroptělo a pak se ozvala písnička, kterou jsme se sestrou před její smrtí poslouchaly.

Najednou mi vše došlo

Zalapala jsem po dechu. Po celém těle mi přejel mráz a naskočila mi husí kůže. Nebyla jsem schopná pohybu. Jen jsem šokovaně koukala na rádio. Jirka se na mě znepokojeně podíval a pak se mě starostlivým hlasem zeptal, co se stalo.

Všechno jsem mu pověděla. Zkoušeli jsme rádio vypnout, ale vždy se po několika vteřinách zapnulo a opět v něm hrála ona písnička. Vypnulo se, až když píseň zazněla úplně celá. A pak mi najednou došlo, co je za den – Karolíniny narozeniny.

Kdyby byla žila, slavila by ten den pětadvacetiny. Zapálili jsme za ni s Jirkou svíčku a já mu pak o sestře celý večer vyprávěla. Od té doby jsem na tohle datum už nikdy nezapomněla.

Hana B. (67), Chomutov