Snila jsem o romantické svatbě u jezera. To jsem ale ještě netušila, co se skrývá pod jeho hladinou…

Byla jsem zavěšená do Romana, svého budoucího manžela. Stáli jsme na břehu jezera a kochali se pohledem na nádhernou okolní krajinu. „Máš pravdu,“ řekl Roman. „Je to tu krásné.“ Spokojeně jsem přikývla.

„Říkala jsem ti přece, že je tohle místo pro naši svatbu jako dělané.“ Naši svatbu jsem si přála mít romantickou, na dokonalém místě v přírodě. Jakmile jsem tohle krásné zákoutí před pěti lety uviděla, věděla jsem, že jinde se vdávat nechci.

To místo bylo kouzelné. Už jsem úplně viděla, jak krásné budou naše svatební fotky.

Navíc nedaleko byla příjemná zahradní restaurace se špičkovým šéfkuchařem, kde jsem si přála mít svatební hostinu.

Špatný termín

Vešli jsme dovnitř, kde nás přivítal majitel restaurace, sympatický starší muž. Řekli jsme mu, o co nám jde. Usmál se a zeptal se, o jaký termín bychom měli zájem. „Desátého července,“ řekla jsem.

Zavrtěl hlavou. „Tak to bohužel nepůjde.“ Posmutněla jsem, ale svého vysněného místa jsem se nechtěla tak snadno vzdát. „V ten den tu je nějaká oslava, či co?“ zeptala jsem se. Muž se na chvilku zarazil. „Vlastně ne, ale zkrátka to ten den není možné. Kdykoli jindy…“

Telefonát

Vtom vyšla z kuchyně mladá žena. „Tati, je to už tolik let,“ pronesla. „Stáňo, ani na to nemysli,“ řekl muž rázně.

Nechtěli jsme se s Romanem pouštět do jejich debaty, a tak jsem ženě jen nadiktovala své číslo a řekla jí, aby mi zavolala, kdyby si to rozmysleli.

„Tak co kdybychom svatbu přesunuli?“ zeptala jsem se Romana. „Zlato, ale to přece nejde. Kostel už je zamluvený, hosté s tím počítají…“ Kývla jsem. „Já vím, máš pravdu. Tak nezbývá, než doufat v zázrak. Třeba se nám ten pán ozve.“ Mé prosby byly vyslyšeny.

Asi dva týdny nato mi volala majitelova dcera. Její otec bude prý v té době v lázních a tak pokud chceme, můžeme u nich hostinu mít. Byla jsem v sedmém nebi. Lepší to snad už ani být nemohlo…

Ženich zmizel

Byl tu svatební den. Obřad v kostele byl moc pěkný a povedl se na jedničku. Všichni byli dojatí, včetně mě a Romana. Po něm jsme se přesunuli do zahradní hospůdky u jezera. Všechno probíhalo, jak mělo, dokud neodbila půlnoc.

Roman zmizel a uvnitř jsem ho nemohla nikde najít. Napadlo mě, že se šel možná nadýchat čerstvého vzduchu a tak jsem ho šla hledat.

Dívka v jezeře

Vydala jsem se k jezeru, něco mě tam táhlo. Nikdy nezapomenu na to, co jsem tam spatřila. Na břehu se vznášela mrtvolně bledá žena v bílých šatech, držela Romana za ruku a táhla ho do vody.

On, jakoby byl v transu, šel do vody s ní. „Romane,“ zakřičela jsem, ale on vůbec nereagoval. V tu chvíli přiběhl můj bratr, skočil do vody a vyrval Romana z jejího sevření. Den, který byl pro mě tím nejkrásnějším, se málem změnil v tragédii.

Později jsme se dozvěděli, že právě toho dne před patnácti lety se v jezeře utopila mladá žena, která nevydržela ztrátu svého snoubence.

Marika L. (50), jižní Čechy