Na ten záhadný a dojemný zážitek asi nikdy nezapomenu.

Na naši chatu v Beskydech jsem jezdívala často i sama. Děti už odrostly a manžel míval své koníčky. Já jsem v pátek odjela vždy autobusem a můj muž mě pak v neděli vyzvedl autem. Dobře jsem si pokaždé odpočinula.

O jednom víkendu se ale stalo něco, z čeho mám dodnes mrazení v zádech i slzy v očích.

Působila hrozně sešle

Bylo to už začátkem podzimu, kdy se dny začaly krátit. V onu sobotu jsem seděla na terase a měla přes sebe přehozenou deku. Poslouchala jsem svoji oblíbenou hudbu. Najednou jsem uviděla někoho přicházet.

Během chvilky mi došlo, že je to Jana, moje dávná kamarádka. V minulosti jsme se hodně stýkaly, pak měla své osobní problémy, které ji zavedly na opačný konec Moravy. U nás na chatě několikrát byla, takže mě nepřekvapilo, že se tady objevila.

Do zmatku mě spíš uvedlo, jak a proč se tu v sobotu večer vyskytla. Jak se Jana blížila, viděla jsem na ní, že působí hrozně sešle. V obličeji byla skoro bílá. Ten dojem se ještě zhoršil, když přišla až před chatu.

Oslovila jsem ji a zvala ji dál. Kamarádka ale mlčela a zůstala stát na místě. Dívala se na mě poněkud nepřítomně. Její chování mi připadalo záhadné a naprosto nepochopitelné. Nereagovala ani na další oslovení. Zdálo se, že je celá jakási zmatená.

Odmítala fyzický kontakt

Po chvilce konečně Jana promluvila. Její hlas zněl tiše a nebylo jí skoro rozumět. Pochopila jsem, že pouze projíždí kolem a přišla mě pozdravit. Když jsem jí vykročila naproti, začala couvat, jako by se fyzického kontaktu bála.

Ptala jsem se, jestli se cítí být v pořádku. Jen se podivně usmála a něco zadrmolila. Chtěla jsem jí vzít za ruku a jít s ní dovnitř do chaty. Zatvářila se téměř až vyděšeně a zvolna ustupovala dozadu. Vůbec jsem nevěděla, co si o tom mám myslet.

Jana se pak znovu smutně pousmála, řekla mi, že mě ráda viděla, ale že už musí jít. Lehce zvedla ruku a zamávala mi a potom se otočila a zamířila pryč. Neměla jsem v tu chvíli sílu jít za ní a žádat vysvětlení. Dívala jsem se za ní, dokud nezmizela v šeru. Nebyla jsem schopna slova.

Telefon se známou mě šokoval

Celý zbytek večera jsem přemýšlela, co měla návštěva Jany znamenat. Dospěla jsem k závěru, že kamarádka nebyla psychicky úplně v pořádku. Jedině to by vysvětlovalo její nevyrovnané chování. Začala jsem si o ni dělat starost.

Zkusila jsem ji následující týden kontaktovat. Staré číslo na mobil ale bylo nefunkční. Zavolala jsem tedy jedné naší společné známé. Rozhovor s ní byl naprosto šokující. Ona známá mi totiž sdělila, že Jana je po smrti.

Když jsem se z té informace trochu vzpamatovala, chtěla jsem vědět, co se kamarádce stalo a kdy. Přišel další šok. Datum Janiny smrti se totiž shodovalo s onou sobotou, kdy jsem ji viděla na chatě. Zemřela prý doma na infarkt někdy odpoledne.

Třásla jsem se ještě dlouho poté, co jsem hovor ukončila. Pokud Jana zemřela odpoledne, jak to, že se večer objevila u nás před chatou?

Existovalo jediné vysvětlení: že jsem spatřila jen ducha. Později jsem se ještě dozvěděla, že dávná kamarádka prý svoji smrt tak trochu předjímala.

Často prý mluvila o lidech, které kdy poznala, a padalo i moje jméno. Myslím tedy, že se skutečně přišla po své smrti rozloučit. Do té doby jsem na věci mezi nebem a zemí příliš nevěřila, dnes mě naopak nikdo nepřesvědčí o tom, že neexistují.

Milena S. (57) Ostrava