To, jací jsme doopravdy, se ukáže při poskytování pomoci druhým.

Vždy jsem patřila k lidem, kteří byli ochotni udělat pro ostatní skoro cokoliv. Ráda jsem pomáhala, a nepřemýšlela jsem o tom, zda si to dotyční zaslouží nebo ne. Byla to taková moje zásada.

Před časem jsem zjistila, že lidské porozumění se skrývá v mnoha dalších lidech.

Ocitla se úplně na dně

V bytě o dvě patra níž v našem paneláku bydlela mladá žena s dcerkou. Jmenovala se Lucie. Věděla jsem, že je svobodnou matkou, partner jí opustil a neplatil ani alimenty. Měla těžký život. Několikrát jsem se s ní dala do řeči a bylo mi jí líto.

Lucie byla skromná, tichá a nestěžovala si na svůj nesnadný osud. Já jsem její dcerce občas koupila nějakou sladkost nebo hračku a obě mi vždy děkovaly, jako bych jim dala něco vzácného. Potom se život Lucie ještě více zkomplikoval.

Jednoho dne mi řekla, že dluží za nájem, protože už prostě nemá peníze. Přitom poctivě pracovala, ale za malou mzdu. Blížily se Vánoce a bylo jasné, že Lucie nebude mít ani na dárky. Bála se, že skončí na ulici. Rozhodla jsem se, že jí pomůžu.

Čekalo mě velké překvapení

Svěřila jsem se ohledně situace Lucie i kolegům a kolegyním v práci. Slyšela to i naše šéfová. Nikdo na to nijak zvlášť nereagoval, až mě to trochu mrzelo. O to více jsem byla překvapená následující den. Šéfová mě zavolala k sobě a podala mi obálku.

Bylo v ní hodně peněz. Dozvěděla jsem se, že to vybrali pro Lucii všichni mí kolegové i lidé z dalších kanceláří. Rozplakala jsem se dojetím. Slzy v očích měla pak i Lucie, když jsem jí peníze předávala, včetně svého příspěvku, který jsem tam přidala.

Pociťovala jsem štěstí nad tím, že dobří lidé pořád existují a že v zoufalé situaci nemusí být nikdo úplně sám. Nevím, jestli by se stejně jako moji kolegové zachoval každý člověk, ale zkouším uvěřit tomu, že většina ano.

A co se týká Lucie, před časem si naštěstí našla nového, hodného partnera, takže všechno dopadlo naprosto skvěle!

Vladimíra K. (56), Olomouc