I když lidé zemřou, jejich duše nás možná odněkud pozoruje.    

V mládí jsem měla hodně dobrého kamaráda. Nikdy jsme spolu nechodili, i když Luděk se o to snažil. Moje odmítnutí ale vzal chlapsky a nadále pro mě zůstával někým blízkým, komu jsem mohla říct to, co ostatním ne.

Pak, kolem pětadvaceti let, se naše cesty rozešly. Já jsem se vdala a odstěhovala z rodného města, on odešel do ciziny.

Rozhodla jsem se ho najít

Často jsem na Luďka myslela, ale osud nás rozdělil a já ani nevěděla, kde je. Měla jsem naštěstí dobrý a nekomplikovaný život: šťastné manželství, ve kterém se nám postupně narodily tři děti, milujícího muže.

Jak člověku utíkají roky, vrací se často ve vzpomínkách do mládí. Jednoho dne jsem se rozhodla, že se pokusím najít Luďka. Vydala jsem se po letech autem do kraje svého mládí. Luděk kdysi bydlel ve vesnici nedaleko mého rodného města.

Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem viděla znovu dům, který jsem navštěvovala. Zazvonila jsem. Dlouho se nic nedělo. Pak vyšla žena, v níž jsem poznala Luďkovu sestru. Také hned věděla, kdo jsem.

Se smutkem v očích mi řekla, že Luděk už před deseti lety zemřel při autonehodě. Je pohřbený na místním hřbitově.

Slyšela jsem i jeho hlas

Luďkova sestra mě doprovodila ke hrobu a pak mě nechala samotnou. V duchu jsem si vybavila, jak moc pro mě můj kamarád znamenal. Začaly mi téct slzy, byl to nezadržitelný proud. Najednou jsem na tváři pocítila horký vánek, který mi moji tvář rychle osušil.

Zaskočilo mě to, protože byl chladný podzimní den. Vzápětí se mi zdálo, jako bych zaslechla Luďkův klidný hlas, jak mi říká, ať nejsem smutná. Úplně se mi zatmělo před očima. Ten horký vánek mi pak přejel po vlasech, jako by mě chtěl pohladit.

Ze hřbitova jsem odcházela smutná a zmatená. Dodnes si myslím, že v tu chvíli, kdy jsem se rozplakala, objevila se odněkud duše mého milovaného kamaráda a utěšila mě.

Lucie N. (47), Praha